Premiéry, 23. únor 2015 11:01 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Učebnicová Teorie všehoRecenze filmu Teorie všeho (2015, 123', GB)

RECENZE (JB) — Je to trošku paradox, ale o černých děrách letos podal mnohem ucelenější zprávu Nolanův Interstellar než životopisný film o arciděrologu Stephenu Hawkingovi. Ale není to vůbec špatně, značí to jenom jednu jedinou věc – Teorie všeho není hluboko se zavrtávající sondou do geniální mysli, která by obohytila náruživé fanoušky a čtenáře (tedy ty chápající čtenáře) Hawkingových knih. Je to životopisná paleta složená ze základních barev spektra přístupná široké laické veřejnosti, tedy vám nebo mně, s tím, že mezi řečenými barvami přeci jenom poměrně jasně převažují ty pozitivní a hřejivé. 

Teorie všeho mapuje Hawkingův život od začátku studií na Oxfordu až po přelom tisíciletí. Hlavní černou dějovou nitkou, která se začne odvíjet už velmi zkraje filmu, je jeho choroba zvaná Amyotrofická laterální skleróza, nebo taky Lou Gehrigova nemoc. Ze všech diagnóz, které vám váš doktor může sdělit, je tahle jedna z těch absolutně nejhorších, protože ve finálním stadiu působí naprostou paralýzu a ztrátu moci nad celým tělem, ve většině případů následovanou smrtí. Hawkingův boj s prognózou „dva roky" života by tak byl fascinující i nebýt toho, že je geniálním vědcem. 

Je těžké nepsat o Teorii všeho v odraze dnešních zlatavých oscarových pleší. Její šance na sošku totiž přesně reflektují, co na tomhle filmu stojí za vidění. Je to Eddie Redmayne. Sám Stephen Hawking se po zhlédnutí filmu vyjádřil, že místy mu vážně připadalo, jako by na plátně viděl sám sebe. A kdo by se divil. Redmayne vítězí především tím, že se mu překvapivým způsobem daří zachytit zvláštní těžce postřehnutelnou a zdánlivě neudržitelnou důstojnost potupného zdravotního stavu Hawkingova. Pere se skvěle s každou nástrahou, kterou mu role těžce fyzicky zkoušeného člověka sází do cesty. Jeho primární zbraní je naivní odzbrojující úsměv, prostá věc přebíjející jak bystrou šedou kůru pod hnědou kšticí, tak nemilosrdcně atrofující svalstvo. Kdo by to býval před dvěma lety od švarného zpívajícího bídníka čekal...

 Redmaynea je radost sledovat, ať dělá prakticky cokoliv, osobním oblíbeným momentem je za mě dovádění s robo-vozíkem a robo-hlasem. Výčet výjimečného ovšem jeho osobou končí. Kostra teorie všeho je totiž nezanedbatelně funkcionalistická, bytelně vystavěná a umně omítnutá, je to ale pořád přísně uniformní a typizovaný barák, který má na starosti vážně dobrý realitní makléř a skoro vás i přesvědčí, abyste si ho koupili, vy si ale po prohlídce stejně nemůžete pomoct a cítíte, že přesně takových domů už jste v minulosti viděli spoustu, možná trošku ošklivějších, možná i hezčích, všech ale v zásadě stejně navržených (a jmenují se třeba Čistá duše). 

Teorie všeho totiž to „všechno" proletí stylem odškrtávacího seznamu. Začne to namlouvací pasáží Stephena a Jane, která dospěje do úspěšného finiše dřív, než se stačíte rozkoukat. Upřímně se mi nechce věřit, že by nějaká tehdejší dívka vážně tak snadno překousla, že se jí na tancovačce od jejího gentlemana nedostane tance. Ale to nechme stranou. Po bodu manželství přichází bod zhoršení nemoci, bod vozíku, bod krize, atd. Všechny body jsou na svém místě, všechny fungují správně, opět ale jenom v jakési základní míře, nic se opravdu neláme až na pár situací, vy ale pořád čekáte, až Jane opravdu rupnou nervy, ne že byste v to doufali, bojíte se toho, pak to ale nikdy opravdu nepřijde a to je přesně ono. 

Určitá bezkrevnost je pro filmové biografie typická, proto je ale tak moc potřeba, aby si občas dovolily trošku víc, což Teorie nedělá. Nepouští se do ničeho, co by mohlo být až příliš kontroverzní (jak to třeba vypadá u Hawkingů v ložnici...). Podobně učebnicový je i letošní Kód Enigmy s Benedictem Cumberbatchem (zajímavůstka – před deseti lety si v televizní adaptaci taky Hawkinga zahrál), jeho Turing má ale v osobnostní soupisce k dobru i pár kazů a slabostí a nehlásá nekonečnou naději a dobro, což je věc, která má obrovskou moc banalizovat. Nechci samozřejmě znevažovat Hawkingova slova, jeho nová biografie je na nich ale až příliš důsledně založená. Nemůžete jí to vyčítat, v tomhle smyslu totiž funguje, je jímavá, je povzbudivá, je informativní, je hezká. To je asi ideální slovo. Teorie všeho je hezká, to jí neupřete, je ale taky zaměnitelná. Stačilo by prohodit Hawkinga třeba s Johnem Nashem a vůbec nic by se nestalo. ☞ PINBACKER