Premiéry, 5. leden 2018 10:32Vždyť je to taky boží tvorRecenze filmu Tvář vody (2017, 119', US)

RECENZE (JB) — Je to splendidní, všechno se to krásně sešlo, všechno je to echt a fakt i s přesahem. Sally Hawkins letos potřetí v kinech, a tentokrát nejbožštěji, a Del Toro ve formě, jakou neměl, no, možná nikdy. Třeba za to může obyčejné štěstí, ale na tom nezáleží – vždyť je to přece tak povedená záležitost, že by si jeden zavýsknul. Z brakoidní režisérské historie s příměsí komiksovek a sci-fi vzešla moderní pohádková vize s akurátním poměrem všech složek.

Del Toro šikovně balancuje vícero rovin – lidskou, fantaskní, jinotajnou, výtvarnou – nenechává se unést jen jednou z nich, netvoří primárně film konkrétního rázu, je to směska, velmi sourodá, velmi funkční, velmi spravedlivá. Jádrem je ohraná variace na příběh outsiderské lásky, krušné jinakosti a konflikt vyvrženec vs společnost. Zaměnitelnosti a ohranosti tématu se Del Toro vyhýbá díky dvěma, potažmo třem zásadním věcem – kreativitě, tvůrčí smělosti a (až v závěsu) perfektnímu obsazení. U čehož můžeme rovnou zůstat – Tvář vody a její (díky bohu) skromný budget si „musí vystačit“ s herci obyčejně se míhajícími ve vedlejších rolích, kteří dostávají větší prostor zpravidla jen v indiečkách. A nezávislácká skvadra tady je mocná. Sally Hawkins, Richard Jenkins, Michael Shannon a další osobnosti jsou skvěle obsazené, některé dokonce v životních rolích (Sally Hawkins odteď musí milovat každý).

Zásadní je ale především neobroušený scénář, jak se na nevelkorozpočtový film sluší. Tvář má svoje hrany, má svoje pohádkově nepohádkové momenty, má autentické poklesky. Vícerozměrnost postav tu není reklamní frází, neplatí tu ostré archetypální dělení. Ačkoliv zlo i dobro jsou jasně vymezené, prvoplánovými ctnostmi či nectnostmi se nehýří a kladné charaktery se nechovají dušínovsky vlastně skoro vůbec. Záblesky šablonovitosti se sice objevují u Shannonova záporáka, ten pořád ale nesviní jen pro sviňáctví samo – ztělesňuje odpoutanou xenofobii na pozadí zdánlivě všeobecného blahobytu (proto si ostatně asi Del Toro vybral americká šedesátá). Máme tu tedy charaktery běžně lidské, s necenzurovanou sexualitou, s prachobyčejným srabáctvím, s neduhy doby, se zdravou mírou hrdinství.

Skrze ně se nenápadně prodírá poselství o síle charakteru a toleranci. Už teď by to byl fajn film. Jen bez velké transgrese. Její korunovací je až citový, a především tělesný vztah ženy a vodního muže. A prostota jeho podání. Na mainstremové vody (protože v těch přeci jen pořád jsme) je tohle solidní krok a daří se jej provést způsobem, který nepoutá na explicitnost, a přesto tu je – symbol přijetí jinakosti coby čehosi nezávadného, ba naopak spíše prospěšného. Vodní bytost má svou extrémní odlišností schopnost probrat lidi z letargie a na skromném prostoru je tak akorát šokovat a rozšťouchnout v hlavě úvahový billiard, přičemž pokryje široké spektrum odmítačů, rasových, náboženských, kulturních, vyberte si.

Možná by jen neuškodilo přidat prostor milostné lince. Průběh sbližování se v institutu a rychlé vzplanutí sice pomáhají udržovat svižné tempo, zároveň si ale troufám tvrdit, že víc obyčejných výjevů ze života milenců by nejen potěšilo mnohého diváka, ale dodalo filmu na citové intenzitě. Zvlášť když herectví rybí polovičky je značně omezené – maska je super, jak je u Del Tora zvykem, ale stejně zvládá dobře jen extrémní emoce, přičemž nuance se v němotě předávají. Bylo by prostě fajn vidět víc interakce.☞ PINBACKER