Premiéry, 27. prosinec 2017 16:12 aktualizováno 19. leden 2018 01:21Ovoce stromů rajských jímeRecenze filmu Dej mi své jméno (2017, 132', BR/FR/IT/US)

RECENZE (AH) — Od ráje totiž nejsme zas tak daleko – ocitáme se "někde v Itálii" v roce 1983, která zlatem prosluněnou rajskou zahradu dost připomíná. Luca si své věci relativizuje prakticky hned od začátku a abstrakce prostoru mu pomůže přiblížit divákovi osamělost bezčasí první osmdesátkové pětiletky. Dá nám prožít šest týdnů života Elia a jeho rodičů na dovolené na Apeninském poloostrově, kde se krom vysokého umění a jeho historie věnují Oliverovi, který za nimi přijede na návštěvu jako pomocný student ze Spojených států. Šest týdnů, které se pod Guadagninovýma rukama rozprostírají do osudového dramatu, jednoho celého života, jedné generace, jednoho pohledu na svět, který byl právě v čase osmdesátých let před svou velkou revolucí.

O Call Me By Your Name se dá napsat za všech možných stran, což už je samo o sobě výhra – filmoví zástupci ryzí queer kinematografie jsou ve své tematizaci a politických programech totiž často zbytečně agresivní a těžko na ně nahlížet v jiných odstínech. Neberte mě tady za slovo – zamilovaná Lucova filmová povídka je jasným a hrdým zástupcem LGBT komunity. Je to taky ale bravurně napsaný, zahraný a do puntíku přesně zrežírovaný snímek, který v sobě drží o mnoho víc atributů než jen dávání hlasu světové kultuře, která se může cítit a často cítí ohrožená – a ten pocit ohrožení v sobě Call Me By Your Name skrývá taky.

Guadagninovy poslední filmy šly často ostře na pilu a odkazy na bezstarostnost z minulosti často přeškrtávaly agresivní počiny postav s až antickou dramatizací. A Bigger Splash (2015) je toho fajn příkladem: spousta prvků adorovaných cinefily přítomných, celek je ale jakýmsi blouděním, kde se postavy míjejí a jejich chování je s chladem odtažené. Charaktery se tam nepotkaly ani herecky/castingově, což byla chyba, ze které se Luca očividně poučil a na obsazení ústředního zamilovaného dua ve svém novém snímku si vyhradil zvláštní péči, která mu pravděpodobně přinese zlaté sošky.

Snímek vychází z novely Andrého Acimana, kterou s Jamesem Ivorym svorně opsali – autorství tu začalo už na papíře a na snímku je to dobře vidět. Luca prostě tentokráte věděl, co chce točit a o čem povídat, navíc na vděčné ploše tématu dospívání. A jde v tom na ruku jak diváctvu, tak náročnější kritice: jeho film se dá shrnout jako transformace mladiství a náctileté nevinnosti na pozadí helénistické sondy, obdivující krásno a moudro s citacemi Kalokagathia s duem starochů Aristotela/Sókrata. Domácí úkol si Luca udělal na pochvalu třídního učitele – cituje tu dokonce i nejasnosti ohledně značení Řeků a Židů, která se badatelům v daleké minulosti pletla: v záplavě umění z dob řeckých a makedonských rodů tu totiž pořád osciluje rodinka Židů na prázdninách v zahradách severní Itálie. Krásní lidé s Davidovou hvězdou na krku, kteří pátrají po historických pokladech Středomoří.

Návrat do antiky ve všech jejích ctnostech a neřestech se blýská na povrchu každé n-té scény a často záměrně ztrácí pozorovatele v myšlenkách o estetičnu – to vše na pozadí bezstarostného nicnedělání, které je ale starověkou kulturou dost jasně definováno a syžet do této definice přesně zapadně. To, že se někdo celý den topil v knížkách a na zápražích a jen tak se poflakoval po zahradě bylo považováno za vrchol štěstí, svátosti a užitečnosti, která byla dostupná jen vyvoleným jedincům. Oliver a Elio jedoucí na kole po nekonečných polňačkách, Oliver polehávající pod stromem, další a další koupačky v moři a ve starých kamenných lázních, skinny dipping, čtení povídek ze 17. století, přepisování hudby, bloudění po starém domě a celé dny trávené sluněním na pláži, "hry a víno" – to vše je to s doslovností na svém místě. Plus, samozřejmě, neskrývané sexuální napětí.

A i když se Luca nebojí citací filmových velikánů především italské kinematografie, jeho film je především moderním ztvárněním všech těch různých omáží. Dozvuky citových těžkostí, které jsme na plátně a v knihách zažili již mnohokrát, tu zase dostávají trochu jiné barvy – je to zapříčiněno právě i tou lehkostí a pohybem v rajských zahradách, kde rostou meruňky. Jeden by si tu mohl vybavit Rohmerovu Sběratelku (1967), ať už vizuálním pojetím lokací a náladou v uvolněném, eroticky elektrizujícím étosu. Vlivy klasické kinematografie jihu tu jsou, lehkost nových vln ale převládá. U filmových vlivů Luca ale zdaleka nekončí a těžko říct, jak to klasikou vonělo v adaptované předloze, Call Me By Your Name je ale do jisté míry dílem starosvětským i z pohledu hodnot, důrazem na osudovost pocitů jako moudrost, láska, které jsou tu všemi neustále stavěny na piedestaly (stejně tak výraz umění jako hodnota žití – v literatuře, hudbě, v historii výtvarna). Za závojem partnerské lásky stojí taky za povšimnutí láska rodinná, která je ve finále tou pomyslnou záchrannou sítí – a Michael Stuhlbarg si v něm odříká dost možná nejlepší (až shakespearovský) monolog otce k synovi, jaký kdy byl na plátně zachycen.

Ten je zároveň ukotven v dramatické struktuře, která ve filmu není úplným evergreenem, ale k jejímu užití už několikrát došlo. Odlišná světla se tu ale na udané události hází až po velice důkladném a dlouhém nabudování atmosfér, nastřádání vůní a mezipostavových vztahů. Pozornější divák si bude schopen dokreslit konec, který vlastně mohl spadnout do nechtěného kýče, díky vysoce obezřetné autorské práci je ale těch šest týdnů s alpským výletem jako léto, které jsme nikdy neprožili, ale víme, jaké bolesti přineslo. V předání téhle atmosféry je snímek nejsilnější a svou stopáží kopíruje průběh milostného vztahu – i se závěrem, kdy ani jeho formální ukončení s titulky neposkytne Eliovi tolik potřebnou zatmívačku nebo střih. Kdepak, Elio si vytrpí následky svých citů až do úplného konce a divák tomu ze sálu neunikne – znovu, další prvek, který se ještě v kinosálech moc neviděl.

Co se týče již nakousnutého formálna – Oliver je Armie Hammer, který je hezčí odnož pana Ripleyho (Talentovaný pan Ripley, 1999) s tělem sochy od Michelangela a romatickým oparem, který se kouří z knížek od Oscara Wildea. Kamera si ho často vybírá jako sochu, jednou doslova, když podává Eliovi ruku nalezené sochy z moře jako symbol usmíření. Elio je Timothée Chalamet, který se bude v dojmech a na předávání filmových cen citovat všude a já ho záměrně do textu moc nezahrnuji – zmíním jen, že jeho podání je přesné, ve všech směrech elektrizující ztělesnění mládí a s Hammerem mají společnou jiskru s chemií, která rozhodnění není pouhým standardem. O hořkosladký soundtrack se postaral Sufjan Stevens, který přináší dva nové autorské songy a předelávku jednoho staršího; všemi po svém dokreslí zákoutí sadů a ranní slunce, volba osobitého písničkáře je tu dalším velkým plus. A taky si tady budeme v kategorii nejlepší hudby/písně za dva měsíce povídat o filmových cenách.

Call Me By Your Name je potenciálně nejlepší queer drama s nepopiratelným řemeslným umem a starověkou moudrostí, jak ty obrázky vizuálně a dramaticky spojit dohromady. Všechny další detaily tu ale vytváří takový (sluncem prohřátý) dojem předané duchovnosti, která překračuje sexuální orientace a s nimi spojenou ideu horkých červenců a letních lásek. A je to právě to, co doručují Armie Hammer s Timothéem v jejich dvojici Oliver/Elio, co tomu dává tak potřebnou vzpomínkovou abstrakci – ani ne přesah, spíš duši, kterou v moderním filmu vidíme málokdy.☞ PINBACKER