Premiéry, 23. prosinec 2017 13:25It's never lupusRecenze filmu Hráči se smrtí (2017, 108', US)

RECENZE (AH) — Oplev na Schumachera alespoň občas pomrkne – do oka uhodí přiznaná pocta Kieferovi Sutherlandovi obsazením Kiefera Sutherlanda do role doktora House (dokonce má i podobnou hůl!). I když se Oplevův House s falešnou šedí snaží, jeho frekventanti jsou na tom o poznání hůř, a ani všemocná Ellen Page to nezachrání. A co je horší: lupus to neni.

Flatliners totiž propadají skoro ve všem, co je v rámci analýzy filmového díla podstatné – nejhůř jsou na tom v prosté přesvědčivosti, jejíž nohy Oplev pravidelně podsekává. Jeho film na povrchu po celou dobu stopáže netuší, čím chce být, Oplev si v něm za standardních sto minut nestihne vytyčit žádný tón, styl – i ta hudba je ze softwarových knihoven s názvem "nejgeneričtější hororový ambient, reverbové smyčce a divnozvuky". Herecký výběr je ze soupisky a-/béčkových jmen, která tu ale zastupují céčkový arzenál, což je u podivně namixované žánrovky už na pováženou – i ten Diego Luna tu netuší, co s postavou dělat. Každý ze členů nemocniční party má jednu pro něj typickou vlastnost, která se pojí se zážitkem v mystickém světě – za hranicí této charakterové definice se celá tlupa chová jako banda pitomých potácivých paviánů – teenagerů. Postavy ve snímku pravidelně zapomínají, co se stalo v předešlé scéně a důkladně přispívají ke konstantním ztrátám nálady a atmosféry.

Když už se ji Oplev pokusí zhustit, přijde nejvíc generická divácká lekačka, která dává málokdy hlubší smysl fungování, než prosté špinění kinosálových sedaček – celá filmová logika na to odevzdaně rezignuje a Niels si z nás dělá regulérní, ba až parodickou švandu. Napjaté momenty jsou místy shazovány počítačově tvořenými obrazy, jejichž grafika připomíná doby prvních let současného tisíciletí. Pro nedostatek budgetu by bylo pochopení, když má ale jedna z protagonistek objevit v rámci svého mozku úžasný "svět za světem", bylo by fajn, kdyby nevypadal jako cutscéna z Transport Tycoon.

Při kašlání na logiku, poutavý děj a postavy, kterým je radno fandit, by bylo fajn zajímavě zpracovat alespoň tu naznačenou vyvražďovačku. To se nestane, zato se divák dočká dvou (vlastně bezmála tří) postelových scén. Alespoň něco! A drobné popíchnutí na závěr – kostymérka má očividně opravdu moc ráda sportovní podprsenky značky Nike.☞ PINBACKER