Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
S příchodem prosince jsou tu v rámci disneyovské distribuční dvouletky nové Star Wars – důkladný obchodní plán studia do letošní vánoční sezony vpouští osmé pokračování megaznačky s podtitulem The Last Jedi. Kormidluje Rian Johnson – tomu se po Looperovi originalita a zručnost nezapře, jak moc ale musel s "přísnou šéfkou" Kathleen Kennedy na kordy a na kolik odhalil pomyslný závěs nad rodinnými vztahy a velkým plánem blockbusterového triptychu, jehož expoziční počátek opředl JJ Abrams nejedním tajemstvím? V roce '15 se Síla probudila, dnes se o ni filmuje emotivní a ryze válkohvězdná analýza. Slovy Marka Hamilla, "nebude to tak, jak si myslíš".

Skywalker vrací úderrecenze napsal

Adam Hencze

dne 14/12/2017

To zvolání je, přiznejme si, trochu dvousečnou zbraní – dějových zvratů a wau momentů v The Last Jedi sice najdeme řádově víc než ve Force Awakens, jistá syžetová předvídatelnost je ale v kopírovacím duchu z původní trilogie nakonec nasnadě. Fanouškovských teorií se každý další den generuje kvantum, a co jsme zač, abychom odsuzovali sebebizarnější výplod geekovské mysli: té nové trilogii by to každopádně jedině pomohlo. Alespoň taková zvolání bylo nejvíce slyšet po vydání Force Awakens, které šlo až příliš na sílu s posláním uspokojit skalní fandy bonbonem, který šlo tak snadno vyplivnout. V souvislosti analogie nejnovější osmičky k pátému dílu z roku '80 se už taky napsalo dost, a aniž by se muselo cokoliv prozrazovat, spousta formálních a dějových postupů je z Impérium vrací úder jednoduše vytržená. Johnson si scénář napsal sám a je v něm vlastně dost originální, nicméně autorský boj se sith lordem Kathleen Kennedy je neustávající změtí bití o větrné mlýny, kterým prošli Trevorrow, Phil Lord s Millerem a do velké míry i Gareth Edwards, jehož Rogue One nucené přetáčky logicky rozervaly. Proto jsou míra pochopení této recenze se subjektivním postojem k The Last Jedi (a všem dalším novým snímkům této superfranšízy) do velké míry dány interpretací vlastního přístupu k válkohvězdné nonalogii. Je důležité kývnout na realistická pravidla hry, která hledá odpověď na otázku "je možné něčím ještě vůbec překonat tři legendární filmy, které se staly krom kultovní bible i dobovým gamechangerem průmyslu?"

Rian Johnson si to nemyslí a těžko se na něj kvůli tomu zlobit – natočil totiž dost možná nejlepší díl od časů Empire Strikes Back a osmdesátých let. Pohybujeme se v mimořádně citlivém rámci, pro který existuje tisíc různých pohledů, včetně toho, v jakém roce jste se narodili. Chvála Johnsona je o to vtipnější, že jeho film vlastně nemá děj – sto padesát minut se hýbe na třech příběhových linkách, které se točí v nekonečných kruzích pátého filmu (tady pravděpodobně ten pěstní souboj s paní Kennedyovou) a zakončuje přesně tam, kde začíná. Nebudeme tady věštit, s čím přijde za dva roky JJ (fandovský servis z Force Awakens v ČR nechceme), ale dost pravděpodobně by z celkového pohledu na ságu rodu Skywalkerů, Solů a zbytku šlo osmičku jednoduše "vystřihnout". Kdo by to ale probůh dělal, když se tak povedla!
© Lucasfilm / Walt Disney

Johnson je totiž pečlivost sama a po ty necelé tři hodiny jsou jeho pevné otěže cítit a to navíc přesně tam, kde to další díl hvězdných válek moc potřeboval – v originalitě bazální přesvědčivosti, do posledního centu prodané velkoleposti, ve funkčních postavách a v silném emocionálním náboji, který u Abramse tak křečovitě tančil na rozbitých konzolích a starých manželských šrámech. Tady je vše na svém místě a hlavní charaktery jsou primárním vývozním artiklem, detailně dorežírovány a s šerosvitnými stránkami, na které je brán zřetel poprvé – Rian ne náhodou během úvodní patnáctiminutovky předvede hned několik popichujících gest, které ho od myšlení odlišné autorské minulosti zcela odlišují. Let the past die, formálně, stylisticky, s nápady.

Je (a vlastně už bylo) jasné, že nová trilogie je převyprávěním nanebevzetí Rey, stejně jako stará byla příběhem Lukea – proto se po expoziční "jedničce" (Force Awakens a New Hope) někde hluboko v pravidlech počítá s výcvikovou fází, která se tentokráte neodehraje v bažině, nýbrž na ostrově uprostřed oceánu. Yodův princip návratu k přírodě a tedy Síle samotné se tady necituje – Johnson má na účinky midichlorianů vlastní názory, které jsou společně s oslavou subjektivity jedním z nosných témat Posledního z Jediů. A nečekanou zábavou je právě způsob, jakým vnímají reálie světa jeho postavy a to, jak je relativizují. Pomáhají tomu nápady ze světa čar a kouzel, jako vnímání časoprostoru a s ním spojená chytrá filmařská hra protipohledů, nebo výlety do Skywalkerské minulosti, která je temnější, než se na první pohled zdá. Nebo světlejší, záleží, kdo se dívá.
© Lucasfilm / Walt Disney

Svěžest nových nápadů se balí (nečekaně pro AAA hollywoodskou produkci) do moderního audiovizuálního hávu, který je zbytečností komentovat, snad je vhodné opět zmínit Johnsonovu hravost a pečlivost, která v jistém smyslu i tomu JJ chybí – ať už je to v kinematice letů kosmických lodí, vtahujícím pojetím vesmírných bitev nebo oscilujícím zvukům, které vyluzuje světelný meč Kylo Rena. Formálně se plní geekovské sny a nezapomíná se ani na pomrknutí a neduhy, silně spojené s válkohvězdnou terminologií – ať už jde o fantastická zvířata a kde je najít (ty ptáci jsou instantně cute a nikdo jim to neodpáře..) nebo o deus bb-8 machiny, kterých je hned několik (na druhou stranu je ta koule konečně užitečná, R2 taky kdysi zachraňoval životy). Smysl pro humor v minulosti ságy generovaly povětšinou exotické bytosti (a Han Solo), moderní háv je ale krom zpřístupnění masám a cool vizuálu i jistým diktátem aktuálních trendů, což se projevuje v celkovém mixu osudové vážnosti s odlehčenými mikro-gagy a gesty, které si místy odehrají až na hranici dobrého vkusu. Vtípky jsou tím správným atmosferním ventilem, snad jen pozor – když se film přestane brát vážně, přestanou ho brát vážně i diváci.

Větší důraz na protagonisty/antagonisty společně s na podtrženou jedničku s hvězdičkou vypracovaným domácím úkolem jsou to, co povyšují Johnsonovo dítko nad Abramsův návrat do daleké galaxie před dávnými časy: sekvencí a scén, ze kterých padají čelisti a které se píší do fanouškovských památníčků, je tu hned několik. Od předchozí absence příjemná změna. Hlubší ponor se ale ani tentokrát nedoporučuje, neb vedlejší postavy jedou po velmi vedlejších kolejích, snaha o politickou korektnost za každou cenu může být pro určité procento diváctva příliš a (co je horší) pocit globálního konflitku o osud fikčního společenství galaxie chybí a není ničím podpořen. Johnson to částečně řeší nenápadnými hláškami o aktuálních stavech věcí, kterých si všimnete ale až o pět minut později, kdy vítězoslavně přijdete na skriptový laps v logice. Ten si filmaři pojistili, jak se říká, na poslední chvíli. Absentující pohledy jinam než na pomalou honičku dvou skupin vesmíných raket může za to, že z velkých postav nejsou "hrdinové kosmu, světoznámí od první planety po nejzapadlejší měsíc". Jsme milion palců pro komornější Star Wars, tady se ale bijí dva pohledy; záměr nezáměr, celkovému znění to přidává šrám. Vzpomeňme si ještě jednou na starou trilogii a na šíři dějů, které ve filmech pokrývala. To byly časy.
© Lucasfilm / Walt Disney

Všehovšudy má ale Johnson jasnou zelenou, napsal a zrežíroval vícevrstvou úvahu nad subjektivním vnímáním, které by Freud nebo Jung psychoanalyticky rozebral jako progresivní feminní nadvládu nad bezmocnými muži, kteří v Posledním z Jediů tápou sami v sobě, neschopni předat učení či je přijmout. Ženy mají věci pevně v rukou a i ta omáž s poklonou princezně princezen je podaná s citem. Snad největší přínos má osma v těch konečně živoucích charakterech, jakoby Rian vybarvil předkreslenou omalovánku, jakoby to byl ten kousek životně potřebný pro diváckou empatii a dávku emocí, na kterou jsme si z Force Awakens bohužel nezvykli.
Je pravdou, že paní Kennedyová jede v rytmu krok sun krok; letos byl ten krok alespoň jiným, v mnoha ohledech o dost lepším a zajímavějším směrem. Johnsonův finální produkt je prací s dějem a postavami přesným opakem Abramsova Force Awakens – výhra v bitvě to je, válka ale pokračuje.

Hodnocení zbytku redakce:

JB
7
Jako jo, posun od eklekticismu k poloeklekticismu potěší, i když to podkopávání naivní šestákovitosti původní trilogie je trochu moc vehementní. Fail střídá fail, aneb tahle epizoda by se měla jmenovat "Všichni všechno po*erou!" Linky ústředních postav ale fungujou skvěle a za mě dospějou do řádně epických sfér, o nichž se Force Awakens mohlo jenom zdát. Zbytek je víceméně křováctví a spolu s přetaženým finále a lehce bizarními hrátkámi se Sílou utváří kardinální rozpor. Jednoduše řečeno - místy boží, místy nic moc, nic mezi v podstatě neni. Výslednej dojem je ale pozitivní, protože lidsky to funguje, a to je rozhodující. Solidně Johnson.
6
Šermovačky? Ano. Porgové? Ano! Dojení z vemínka?! ANO! Jak píše Adam, je to dobrej druhej díl Fantastických zvířat. Až na doslovný scénář. A pár dalších much.
LK
8
Tutu tú tú tututu tútú tututu tútú tutututú. StarWars jsou za odměnu každý rok celý rok, letos pak obzvlášť. Silnější druhá polovina dává po letech za slovem epizoda znát epičnost, drobné přežblepty scénáristy a režiséra v jedné osobě se (s pokývnutím právě k režisérské úloze) odpouští. Mark Hamill otevřeně překonává svá mladá léta a Adam Driver jako rozervané děcko se světelným mečem jednoduše exceluje.

trailer 1

trailer 2