Premiéry, 18. únor 2015 23:05 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Kingsman aneb Matthew Vaughn po krk sám v soběRecenze filmu Kingsman: Tajná služba (2014, 129', GB)

RECENZE (JB) — Pro Matthew Vaughna mám osobně slabost, to jenom pro ujasnění. Umí perfektně vystihnout dávku sebeironie a humoru nutnou k vyvažování neduhů a poklesků neduživých a pokleslých žánrů. Fantasy vytřel zrak všestranně peckovním Hvězdným prachem a komiksovky si podmanil Kick-Assem a X-Men: První třídou, jíž jen tak mimochodem vytáhl z nepříjemného a úpadkem hrozícího srabu celou mutantí sérii. Další díl ani jednoho ze svých komiksových triumfů ale režírovat nechtěl. Tu čest totiž dostala Millarova Tajná služba. Ale chce to brát s rezervou to slovo „adaptace". Vaughn a Millar jsou kamarádi a nápad na špionážní komiks vyplodili spolu, přičemž filmový Kingsman má s Millarovým komiksem společného pramálo (Vaughn jím byl dokonce trochu zklamaný). Berte tudíž tenhle film spíš prostě jako takovou Vaughnovu grandiózní osobní manifestaci. 

To šampaňské jste, doufám, pořád neotevřeli. Ono by k tomu na jednu stranu přinejmenším prvních cca třicet minut Kingsmanovy stopáže svádělo, úvodní sekvence titulků formujících se ze sutin bombardovaných arabských opevnění za tónů profláklé Money For Nothing od Dire Straights jasně stanovuje pravidla hry - cool akce, cool charaktery, humorně podvratná omáčka kolem. Je to ale právě jen tenhle půlhodinový úsek, po který vaughnovské drzounství a floutkovství opravdu zvládá humorně vyživovat i šmakovat, především toho druhého totiž s přibývajícím časem značně ubývá. Proč? Protože v Kingsmanovi se na všechno ostatní kašle. Poprvé u Vaughna vítězí starost o kadenci jednorázových stylistických propriet á la „zpomalené zuby v bitce" nad nosnou strukturou děje a plastičností postav. 

Maličko si v tomhle případě vypomůžu odkazováním. Kingsman na první pohled nese hlavně old-school bondovsky špinonážní geny, však taky existuje právě proto, abychom si v době, kdy si i 007 bere příklad spíš z Jasona Bournea, připomenuli, že dřív to vážně bylo hlavně o tom obleku a kapsách naditých technologickými vychytávkami. Způsob, jakým to připomíná, už tu ale přeci jenom byl, a to poměrně nedávno. Muži v černém jsou přesně o tomhle – sáčka, gadgety a záměrná natvrdlost. A dvojka eso-ucho (rozdílnou přístupnost teď ponechme stranou). Stačí tyhle dva filmy postavit vedle sebe a musí vás praštit do očí, co přesně v Kingsmanovi nehraje. Jsou to postavy. Tedy v první řadě. 

Firth vládne. Když hraje sám za sebe. Jako Harry Hart je svěží, uvěřitelný a nadupaný. Z jeho výkonu jasně prosvítá, jak klukovsky si svoji první akční roli užívá a s jakou vervou rozbíjí romanticko-charakterní stereotyp. Každá scéna kloubící jeho koncentrovaný britský šarm a spartánský výcvik, jimž si kvůli Kingsmanovi prošel, je čiré štěstí a zběsilá kostelní jatka uspokojí všechny sadisticky škodolibé choutky, co jich v hlavě standardní filmový fanda má. Tahle scéna vážně zaslouží zápis do filmových análů (narážek na ten švédský už bylo dost) a vyváží hodně zklamání ze zbytku filmu. Přitom Firth zdaleka není sám, kdo si zaslouží pozornost. Nováček Taron Egerton je castingový jackpot. Solidně hrající, cockney skrz naskrz, jako by právě vypadl z některého dílu Skins. A i ten Sam Jackson, i když svým všudybylstvím začíná lézt trochu na nervy, zvládá být jako šišlající IT padouch fajn.

Jenže s nikým se tu doopravdy nepracuje. Vaughn s Jane Goldman si sází jeden výstřelek za druhým, ale aby mezi Harrym a Eggsiem opravdu vznikl nějaký fungující vztah, to se jim za celou stopáž nepodaří. I Strongův vědátor Merlin si vás lidsky získá víc. Vrcholem tohohle je pak scéna, kdy „kings-děvče" letí na misi balonem do stratosféry a následně celou dobu pobíhá po tundře. Nikdo tu prostě moc nemyslí a nebratří se. O chemii mezi J a K si můžete nechat zdát. Jenže Kingsman má ještě další neduhy. Švanda mířená na klišé špionážního žánru je fajn, potěší hrátky s iniciály JB, stejně jako výsměch klasickému „záporákovu vyzrazení svého plánu". Zvláštně paradoxní ale je, že i když se Vaughn pouští do téhle parodické šarvátky, sám se zahazuje se zbytečně složitou výstavbou zápletky o vyhlazení lidstva, která je samozřejmě arciparodickým klišé, přesto ale dostává nesmyslně moc prostoru.

Vaughnovi prostě schází opora nějakého svébytnějšího nápadu, směřování, cokoliv. Když pracuje s klasickou adaptací, je ve výsledku vždycky cítit prapůvodní základ opepřený jeho nezvedenou myslí, tady se ale Matthew obírá v podstatě jenom sám sebou, a proto je Kingsman hodně jednostrannou záležitostí, jejíž hlavní devízou jsou jen a pouze vtípky a akce. Obojího je dostatek, jenže většina hlášek je na jedno brdo a občas se budete i hodně divit, jak prvoplánově si Vaughn dovoluje vtipkovat. Kouzlí sice památné momenty, k nimž patří zmiňovaná kostelní scéna, bitka v hospodě nebo finální „ohňostroj", většinu zbylého času ale jako by cílil na absolutně obyčejného diváka, kterému stačí základní schéma „vážné je konfrontováno s žertovným" a špionážní kulisy, aby měl dojem něčeho neotřelého. Kingsman ale vyjma těch pár ultracool momentů a božího Firtha posílá většinu akcí do nijak neotřelého finále a svoje figurky o sebe jenom letmo otlouká. ☞ PINBACKER