Co dělá člověčí druh člověčím druhem? Jsou to vzpomínky, je to vlastní vědomí, je to schopnost empatie, je to fakt, že každý jedinec pochází z lůna ženských jedinců? Společné fantazie Philipa K. Dicka, Denise Villeneuvea a Hamptona Fanchera jdou v pokračování kultovní sci-fi překvapivě dál a na prostoru bezmála třech hodin nespěchají s detailní ukázkou budoucí dystopie, ve které to filozofováním o životě a člověku jen bují. Její vypiplanost svědčí o dlouhých, důkladných přípravách a o faktu, že tady prostě nechtěl nikdo nic uspěchat – to jde ruku v ruce se snímkem samotným, který oproti současné hollywoodské produkci pokračuje doslova hlemýždím tempem. Co na něm ale Villeneuve dokázal v rámci dnešního přístupu k franšízám a rebootům, se uchází o cenu za nejzajímavější přístup k pokračování prapůvodce moderní filmové science fiction.
© Warner Bros. Pictures
Pro začátek – William Blake se tu už necituje, alespoň ne napřímo. Taky patosu se 2049 snaží obloukem vyhýbat (Blade Runner se k braku koneckonců tak trochu hlásil) a až na vyjímky se mu to daří. Denis tematicky bombarduje od prvních filmových okének, postavy jsou zatracené v existenciálních pastech, Zimmer do toho pod vrstvou reverbových syntetyzátorů překvapivě zabuší a Deakinsovo oko nemá v současné kinematografii obdoby. Dokonalý audiovizuální pohřeb docílí toho, že po všech chytrých zatáčkách, tematizovaných vedlejších linek a (ne)nápadných vodítek dopadá celá tíhá onoho světa na diváka dost extrémní silou – stejně, jako ji nosí na ramenou hrdinové snímku. Co ale dělá 2049 unikátním, je neprvoplánový způsob vedení děje, funkční využívání chytrých nápadů pramenících ze žánru a nástavba původní látky směrem, který ji nezneužívá. Tyto citace se v kinematografii už několikrát objevily, Denis je tady ale využívá dost po svém a nad rámec původního díla staví rozšířenou verzi, která nastolené otázky spíše relativizuje než vpaluje. Jak jednoduše se dá premisa s roboty ve vizi temné budoucnosti zkazit – to je tema laborátu, který se tu neskládá. Vždyť jsou tu všehovšudy čtyři akční sekvence, ověnčené praktickými efekty a účelem, který vždy posouvá děj kupředu. Denis v tandemu s Deakinsem navíc tvoří hned několik památných setů, které voní instantní klasikou a které je potřeba vidět ještě několikrát (na casino ve Vegas se těšte). Oranžový ráj pro cinefily.
© Warner Bros. Pictures
Do cyberpunkového settingu fiktivního bladerunnerovského světa opět doráží film noir – femmefatálka sice tentokrát chybí, depka je ale všudypřítomná. Pokračování virtuálního žití se za třicet pět let dostalo do slepé uličky a je děsivě uvěřitelné, z Potomků lidí se tak vypůjčuje nejen část zápletky, ale i všudypřítomná atmosféra nihilistické bezmoci, ve které se každý snaží dělat jakoby nic. Villeneuveovi a jeho produkčnímu týmu se tak podařilo vytvořit místo, kde se věci od roku '82 technologicky a sociálně posunuly (oběma směry) – holografické reklamy na mrakodrapech, design vznášedel, celoplanetární migrace, exotické fastfoody.. vše má svůj jasně definovaný prapůvod, jen je to o fous "vyvinutější". Blackout, nová generace replikantů, Neander Wallace – celé aktuální světové nastavení voní organizovaným šílenstvím, kořeněné světy Dicků, Williamů Gibsonů a Animatrixů. Deakinsova optika je temná s neonovým koloritem – spíš než se světlem pracuje ve stínech a nebojí se vizuální demonstrace apokalypsy v mlžném denním světle, ani přestylizované barevné palety v postapokalyptickém Las Vegas. Každá scéna je učebnicovým příkladem řemesla, přitom je megalomansky výpravný snímek vlastně pomalou artovkou s načepýřenou okrasou. Jediná vizuální výtka – umělecká stránka se výtvarně občas zvrhává do manýr, přesto od nich pohled odtrhnete jen velmi těžko. Interiéry Wallace Corpu jsou dechberoucí a jejich smysl v sídlu bohů s egyptskou mytologií smysl dávají – přesto působí trochu jako uměle postavené divadelní kulisy.
© Warner Bros. Pictures
Denis si projekt skvěle obsadil a cast exceluje napříč spektrem, i když se vyjma Goslinga dostávám všem vlastně relativně málo prostoru, což má svůj jednoznačný účel právě v dualitě hlavní postavy. Do Ryanova důstojníka KD6-3.7 se ponoříme hluboko a v rámci produktu doby funguje jako mnohem komplexnější identita než Deckard, která se zaslouží o slušné myšlenkové podhoubí v myslích diváka po skončení projekce. Technicky je to skvělá režijní volba, stejně jako většina ostatních pomocníků – ať už jde o velitelku LAPD, replikanty řady Nexus 8 (Bautista jede) nebo hrdinské komplice (Ana de Armas!). Leto si paradoxně zahrál víc v kraťasu, který filmu předchází (odkaz) a tady působí spíš jako dějový backdrop. Deckard na prostoru ve finální třetině všechny přehraje a Denis konečně ukáže jak to vypadá, když v Quebecu sněží.
Pro začátek – William Blake se tu už necituje, alespoň ne napřímo. Taky patosu se 2049 snaží obloukem vyhýbat (Blade Runner se k braku koneckonců tak trochu hlásil) a až na vyjímky se mu to daří. Denis tematicky bombarduje od prvních filmových okének, postavy jsou zatracené v existenciálních pastech, Zimmer do toho pod vrstvou reverbových syntetyzátorů překvapivě zabuší a Deakinsovo oko nemá v současné kinematografii obdoby. Dokonalý audiovizuální pohřeb docílí toho, že po všech chytrých zatáčkách, tematizovaných vedlejších linek a (ne)nápadných vodítek dopadá celá tíhá onoho světa na diváka dost extrémní silou – stejně, jako ji nosí na ramenou hrdinové snímku. Co ale dělá 2049 unikátním, je neprvoplánový způsob vedení děje, funkční využívání chytrých nápadů pramenících ze žánru a nástavba původní látky směrem, který ji nezneužívá. Tyto citace se v kinematografii už několikrát objevily, Denis je tady ale využívá dost po svém a nad rámec původního díla staví rozšířenou verzi, která nastolené otázky spíše relativizuje než vpaluje. Jak jednoduše se dá premisa s roboty ve vizi temné budoucnosti zkazit – to je tema laborátu, který se tu neskládá. Vždyť jsou tu všehovšudy čtyři akční sekvence, ověnčené praktickými efekty a účelem, který vždy posouvá děj kupředu. Denis v tandemu s Deakinsem navíc tvoří hned několik památných setů, které voní instantní klasikou a které je potřeba vidět ještě několikrát (na casino ve Vegas se těšte). Oranžový ráj pro cinefily.
Do cyberpunkového settingu fiktivního bladerunnerovského světa opět doráží film noir – femmefatálka sice tentokrát chybí, depka je ale všudypřítomná. Pokračování virtuálního žití se za třicet pět let dostalo do slepé uličky a je děsivě uvěřitelné, z Potomků lidí se tak vypůjčuje nejen část zápletky, ale i všudypřítomná atmosféra nihilistické bezmoci, ve které se každý snaží dělat jakoby nic. Villeneuveovi a jeho produkčnímu týmu se tak podařilo vytvořit místo, kde se věci od roku '82 technologicky a sociálně posunuly (oběma směry) – holografické reklamy na mrakodrapech, design vznášedel, celoplanetární migrace, exotické fastfoody.. vše má svůj jasně definovaný prapůvod, jen je to o fous "vyvinutější". Blackout, nová generace replikantů, Neander Wallace – celé aktuální světové nastavení voní organizovaným šílenstvím, kořeněné světy Dicků, Williamů Gibsonů a Animatrixů. Deakinsova optika je temná s neonovým koloritem – spíš než se světlem pracuje ve stínech a nebojí se vizuální demonstrace apokalypsy v mlžném denním světle, ani přestylizované barevné palety v postapokalyptickém Las Vegas. Každá scéna je učebnicovým příkladem řemesla, přitom je megalomansky výpravný snímek vlastně pomalou artovkou s načepýřenou okrasou. Jediná vizuální výtka – umělecká stránka se výtvarně občas zvrhává do manýr, přesto od nich pohled odtrhnete jen velmi těžko. Interiéry Wallace Corpu jsou dechberoucí a jejich smysl v sídlu bohů s egyptskou mytologií smysl dávají – přesto působí trochu jako uměle postavené divadelní kulisy.
Denis si projekt skvěle obsadil a cast exceluje napříč spektrem, i když se vyjma Goslinga dostávám všem vlastně relativně málo prostoru, což má svůj jednoznačný účel právě v dualitě hlavní postavy. Do Ryanova důstojníka KD6-3.7 se ponoříme hluboko a v rámci produktu doby funguje jako mnohem komplexnější identita než Deckard, která se zaslouží o slušné myšlenkové podhoubí v myslích diváka po skončení projekce. Technicky je to skvělá režijní volba, stejně jako většina ostatních pomocníků – ať už jde o velitelku LAPD, replikanty řady Nexus 8 (Bautista jede) nebo hrdinské komplice (Ana de Armas!). Leto si paradoxně zahrál víc v kraťasu, který filmu předchází (odkaz) a tady působí spíš jako dějový backdrop. Deckard na prostoru ve finální třetině všechny přehraje a Denis konečně ukáže jak to vypadá, když v Quebecu sněží.
