Denis Villeneuve a Roger Deakins už jsou zase tady a zmaří vám všechny vaše snahy. Po své společné práci na Prisoners a Sicario vpouštějí do světa ostře sledované pokračování kultovní sci-fi z roku 1982, té, co položila nové žánrové základy, na kterých si své filmové bábovky postavilo mnoho pozdějších tvůrců. Villeneuve s divákem jednoduše odmítá paktovat kompromisy a v jeho novém snímku svou jedinečnou estetiku a pevné režijní uchopení dokazuje prakticky ve všech stranách a rozích.

Člověk, Replikant a hologram jdou do baru--recenze filmu napsal

Adam Hencze

dne 5/10/2017


Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze filmu
Co dělá člověčí druh člověčím druhem? Jsou to vzpomínky, je to vlastní vědomí, je to schopnost empatie, je to fakt, že každý jedinec pochází z lůna ženských jedinců? Společné fantazie Philipa K. Dicka, Denise Villeneuvea a Hamptona Fanchera jdou v pokračování kultovní sci-fi překvapivě dál a na prostoru bezmála třech hodin nespěchají s detailní ukázkou budoucí dystopie, ve které to filozofováním o životě a člověku jen bují. Její vypiplanost svědčí o dlouhých, důkladných přípravách a o faktu, že tady prostě nechtěl nikdo nic uspěchat – to jde ruku v ruce se snímkem samotným, který oproti současné hollywoodské produkci pokračuje doslova hlemýždím tempem. Co na něm ale Villeneuve dokázal v rámci dnešního přístupu k franšízám a rebootům, se uchází o cenu za nejzajímavější přístup k pokračování prapůvodce moderní filmové science fiction.
© Warner Bros. Pictures

Pro začátek – William Blake se tu už necituje, alespoň ne napřímo. Taky patosu se 2049 snaží obloukem vyhýbat (Blade Runner se k braku koneckonců tak trochu hlásil) a až na vyjímky se mu to daří. Denis tematicky bombarduje od prvních filmových okének, postavy jsou zatracené v existenciálních pastech, Zimmer do toho pod vrstvou reverbových syntetyzátorů překvapivě zabuší a Deakinsovo oko nemá v současné kinematografii obdoby. Dokonalý audiovizuální pohřeb docílí toho, že po všech chytrých zatáčkách, tematizovaných vedlejších linek a (ne)nápadných vodítek dopadá celá tíhá onoho světa na diváka dost extrémní silou – stejně, jako ji nosí na ramenou hrdinové snímku. Co ale dělá 2049 unikátním, je neprvoplánový způsob vedení děje, funkční využívání chytrých nápadů pramenících ze žánru a nástavba původní látky směrem, který ji nezneužívá. Tyto citace se v kinematografii už několikrát objevily, Denis je tady ale využívá dost po svém a nad rámec původního díla staví rozšířenou verzi, která nastolené otázky spíše relativizuje než vpaluje. Jak jednoduše se dá premisa s roboty ve vizi temné budoucnosti zkazit – to je tema laborátu, který se tu neskládá. Vždyť jsou tu všehovšudy čtyři akční sekvence, ověnčené praktickými efekty a účelem, který vždy posouvá děj kupředu. Denis v tandemu s Deakinsem navíc tvoří hned několik památných setů, které voní instantní klasikou a které je potřeba vidět ještě několikrát (na casino ve Vegas se těšte). Oranžový ráj pro cinefily.
© Warner Bros. Pictures

Do cyberpunkového settingu fiktivního bladerunnerovského světa opět doráží film noir – femmefatálka sice tentokrát chybí, depka je ale všudypřítomná. Pokračování virtuálního žití se za třicet pět let dostalo do slepé uličky a je děsivě uvěřitelné, z Potomků lidí se tak vypůjčuje nejen část zápletky, ale i všudypřítomná atmosféra nihilistické bezmoci, ve které se každý snaží dělat jakoby nic. Villeneuveovi a jeho produkčnímu týmu se tak podařilo vytvořit místo, kde se věci od roku '82 technologicky a sociálně posunuly (oběma směry) – holografické reklamy na mrakodrapech, design vznášedel, celoplanetární migrace, exotické fastfoody.. vše má svůj jasně definovaný prapůvod, jen je to o fous "vyvinutější". Blackout, nová generace replikantů, Neander Wallace – celé aktuální světové nastavení voní organizovaným šílenstvím, kořeněné světy Dicků, Williamů Gibsonů a Animatrixů. Deakinsova optika je temná s neonovým koloritem – spíš než se světlem pracuje ve stínech a nebojí se vizuální demonstrace apokalypsy v mlžném denním světle, ani přestylizované barevné palety v postapokalyptickém Las Vegas. Každá scéna je učebnicovým příkladem řemesla, přitom je megalomansky výpravný snímek vlastně pomalou artovkou s načepýřenou okrasou. Jediná vizuální výtka – umělecká stránka se výtvarně občas zvrhává do manýr, přesto od nich pohled odtrhnete jen velmi těžko. Interiéry Wallace Corpu jsou dechberoucí a jejich smysl v sídlu bohů s egyptskou mytologií smysl dávají – přesto působí trochu jako uměle postavené divadelní kulisy.
© Warner Bros. Pictures

Denis si projekt skvěle obsadil a cast exceluje napříč spektrem, i když se vyjma Goslinga dostávám všem vlastně relativně málo prostoru, což má svůj jednoznačný účel právě v dualitě hlavní postavy. Do Ryanova důstojníka KD6-3.7 se ponoříme hluboko a v rámci produktu doby funguje jako mnohem komplexnější identita než Deckard, která se zaslouží o slušné myšlenkové podhoubí v myslích diváka po skončení projekce. Technicky je to skvělá režijní volba, stejně jako většina ostatních pomocníků – ať už jde o velitelku LAPD, replikanty řady Nexus 8 (Bautista jede) nebo hrdinské komplice (Ana de Armas!). Leto si paradoxně zahrál víc v kraťasu, který filmu předchází (odkaz) a tady působí spíš jako dějový backdrop. Deckard na prostoru ve finální třetině všechny přehraje a Denis konečně ukáže jak to vypadá, když v Quebecu sněží.
Villeneuve je na vrcholu sil v áčkové lize současného filmu, s novým Blade Runnerem má obrovskou ambici zařadit se mezi takové klasiky, jako je Gattaca nebo Potomci lidí. Přesvědčivý tříhodinový exkurz nelidského prostředí nedaleké dystopické budoucnosti, který nelze shrnout lépe, než ho s tematizováním definice lidství totálně polidštit.
8

Hodnocení zbytku redakce:

7
Začíná se znovu vševidoucím okem a dechberoucím vizuálem. Rok 2049 ale opakuje tatínkovy hříchy a repliky, které replikuje, nesáhnou hluboko. Pastva to je, zážitek taky, meditace nad lidskostí a identitou jakbysmet. Jen ta témata, přes která se obraz řítí, mají ve své doslovnosti krátký dozvuk.
LK
10