Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Komiksový hype, jak je důležité míti views, nesnesitelná lehkost slávy i to, že všechno je to vlastně jedna pitomá nelidská komedie. Iñarritu kuchá vlastní styl a z ostatků slepuje úplně nového tvora. Birdman žije.

Drzý a nevlídný Birdmanrecenze napsal

Jakub Brych

dne 16/1/2015

To jsou mi paradoxy. Zatvrzele indiečkovatý bard hořkosti života, který nás vytrvale zásoboval šedavými dramaty o moderních lidských osudech, si nekompromisně podstrojuje k večeři celou baštu digitální velkofilmové a internetové generace, ovšem zároveň kanibalsky ohryzává i žebra svojí vlastní seriózní a hlubokomyslné sorty. Těžko říct, jak Iñarritu k téhle překvapivé tendenci došel, ale šeredně mu to vychází. A to snad ve všech směrech.

Birdman je hrou spousty kontrastů a protimluvů, a díky tomu skvěle zvládá vysmívat se i cenit. Balancuje na hranici fikce a reality a nikdy úplně nepřizná, co je pravda, co ne, co je vážně myšlené a co je jenom drzý šťouchanec do číhosi podbřišku. Mírou fabulace a osobní zainteresovanosti má vlastně dost společného třeba s Polskim filmem nebo Karamazovými. V popředí stojí Michael Keaton, jehož netopýří minulost je nejvýznačnější reálnou analogií v Birdmanovi, a ačkoliv Keatonova herecká kariéra není vůbec tak černobílá, jako ta Riggana Thomsona, unikající příležitost překonat batmanovský mezník je z ní taky dost slušně cítit, zvlášť v uplynulé dekádě.

Keaton vlastně dostává stejnou příležitost prokázat svoje kvality jako jeho filmový hrdina, a ať už o ni sám stál nebo ne, chápe se jí s vervou a skóruje přesně. Ať s parukou nebo bez ní, i když se promenáduje po ulici ve spodkách, musíte ho milovat a musíte mu fandit. V nesmrtelném souboji sofistikovaného s úspěšným s Edwardem Nortonem klušou oba vyrovnaným tempem, kdy morálně nevyhrává ani jeden, ale lidsky, měřeno kapkami potu a hrou sešlých vrásek, se Keaton vyšvihává o kus výš, aby si doskočil pro svoje napůl zasloužené vítězství. Iñarritu opět vaří z protichůdných ingrediencí a obojakostí dociluje vyvážené a nevyhraněné směsi. Jeden okamžik ponižuje, aby hned vzápětí oslavil.
© 2014 Fox Searchlight

Výhoda tohohle přístupu je v tom, že se Birdman i přes obrovský potenciál (čti riziko) stát se oduševnělým dramatem téhle škatuli vyhýbá a neplácá se v moralitách, zároveň ale ve svých ironických výstřelcích nepodléhá pokušení si ze všeho jenom dělat bžundu (a nic na tom nemění valná hromada neustále smíchy řičícího osazenstva kina). Je manifestem tvůrce, který si uvědomuje pošetilost vážnosti a trapnost pošetilosti. Proto skládá jednotlivá témata vedle sebe tak, aby společně dávala určitý smysl, soudy si ale odpouští, i když si občas schválně zapomene brát servítky, když zrovna znevažuje konkrétní záležitosti nebo osobnosti.

Birdman vlastně vůbec není, ačkoliv by to možná leckdo čekal, výsměchem komiksové, ani žádné jiné konkrétní kultuře. Iñarritu si tu spíš hraje se škatulkami a vyzdvihuje paradoxy plynoucí z rozporů mezi uměním a zábavou. Tím stěžejním je pak zachmuřeným Keatonem a jeho ptakomužím alter egem konstantně propíraná touha po uznání a její zbytečnost versus masová popularita a její povrchnost. Opět tu nic nevítězí nad ničím, Iñarritu se nenechává strhnout ani na jednu stranu, takže Birdman 4 své realizace nedojde, stejně tak ale ani nepočítejte s vítězstvím čistě lidské a upřímné snahy o umělecké vyjádření, protože na rozhřešení se tu nehraje. Thomsonova touha po uznání je čistě pragmaticky zbytečná a bezvýznamná, na druhou stranu je ale sveřepost, s níž ji následuje nakonec obdivuhodná. Což je ale ve výsledku jedno, protože Birdman vrcholí blamáží a dokonale absurdně ilustruje to, že v umění stejně vždycky vládne náhoda a davy i kritici se klidně můžou nažrat na stejně duté senzaci.
© 2014 Fox Searchlight

Až na konec jsem si schválně nechal Lubezkiho a jeho kamerovou „jako jednozáběrovou" laskominu. Čas a prostor ignorující obraz většinu času hnaný vpřed jen mocí pouličního bubeníka je pro Birdmana zásadní, protože obrazová jednolitost zesiluje nervozitu a pocit marnosti a zároveň dovoluje sypat hlášky vyšší kadencí, na druhou stranu by ale neměla být hlavním zábavním artiklem a odvádět pozornost od scénáře. Birdman na kameře nestojí, jen díky ní skvěle odsýpá a permanentně vás atakuje mistrovskými chvaty.
Ve světě zamindrákovaných kritiků, zhýralých superherců a dominance youtubových senzací se jeden muž rozhodl změnit svůj osud. Ze dne na den se z béčkové celebrity uznávaným umělcem stát klidně můžete. A stačí málo. Alejandro González Iñarritu křísí kariéru Riggana Thomsona a jen tak mimochodem i tu Michaela Keatona a vypomáhá si absurdně patetickými monology od Raymonda Carvera, stejně jako vidláckými hláškami typu „Tak mi skoč na xicht!“. Birdman si sviští kdesi nad veškerým hollywoodským i nezávislým hemžením a drze shazuje, na co mu oko padne, jenom aby nakonec cenou útěchy skromně odměnil jeden pošetilý úmysl a ještě pošetilejší touhu. Špetka upřímnosti vyrýžovaná z hromady hnoje a shozená přiznáním, že v životě jde vlastně především o šťastnou ruku, má větší cenu než tisíc vážných zpovědí. A s časem krásně zraje...

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1

Film letošního roku?