Premiéry, 25. květen 2017 19:43 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Piráti plují do sněmovny s deseti procentyRecenze filmu Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta (2017, 129', US)

RECENZE (AH) — Salazarovy pomsty se chytila norská dvojice Joachim Rønning a Espen Sandberg, duo stojící za divácky úspěšným Kon-Tiki. Jeden by si proto pomyslel, že na moři budou Norové jako doma, i když mění chladný boj o přežití za koupání v rumem zalitém Karibiku – a jeden by měl vlastně pravdu. Přes kvazivtipné operace se sextanty, sekvence se skvěle nasvícenou korzetovou náplní Kayi Scodelario, Deppem parodujícím svoji prvoinstanční roli Jacka Sparrowa a šíleně drhnoucím dějem se noví Piráti svým způsobem podařili. Ovšem pouze pokud budeme tento způsob měřit křivkou vrácených stamilionových investic, které z kinosálů od dnešního dne premiéry potečou.

Kritizovat prvoplánovost blockbusterů je jako bránění točby dalšího dílu Babovřesků – prostě to nemá smysl. Žánr, který má v moderním pojetí filmu své nemalé místo u distribučního bookingu, finančně-strategického plánování a žhavení diváckých očekávání v teaserech na trailery. A právě kvůli investičnímu kapitálu překvapila nedávná zpráva o uniklé kopii Salazarovy pomsty, za jejíž nezveřejnění vyžadovala jistá hackerská skupina nemalý finanční obnos. Poklička se nyní odkryla a je tak nějak jasné, že pirátská kopie Pirátů žádný velký "big deal" není – Rønningův/Sandbergův film postrádá napětí, překvapení, jakýkoliv náznak dějových zvratů, předem nevyzrazená camea či alespoň náznak skutečné sociální interakce mezi postavami. Naopak recykluje to, na co jsme v sérii po téměř kultovním ustalujícím díle zvyklí: nesmyslnou honbu za tím, co děj aktuálně vyžaduje, karikovou hereckou hru, přestřelenou kinematiku akční sekvencí s výpůjčkou rekvizit z Fast & Furious či Lone Rangera, smysl pro humor s cílovkou desetiletých děcek a teenagerů, kteří místo zlatých pokladů objevují taje ženského těla a CGI lepenku, která se to snaží držet pohromadě. Noví Piráti navíc trpí na stopáž rozdělenou do dvou heterogenních poločasů: v jednom se do toho digitálně buší, v druhém jedna postava vysvětluje druhé postavě (a divákovi), kam plout, proč, a co je třeba v cíli za deset minut vyřešit. Když si pak film v posledním aktu najednou uvědomí, že zapomněl kreslit postavy, dostane se divákovi bonusové pauze: pěkně po hvězdnoválsku se doví, jaké řešení kombinací synů/otců/dcer scénáristické pero napadlo.

Pixelová pečlivost svědčí o extrémním budgetu a důrazu na smysl pro detail – hned z prvních filmových okének je jasné, že tady jsme těžce v pirátských vodách a pravidla (filmová, fyzikální, dramatická, logická) tu platí v momentu, kdy se to zrovna hodí. A ono to místy funguje, myšlení je třeba vypínat. Digitální bušba hlasitě překřičující mohutnou pečlivost setů z Master & Commander v nových Pirátech jede na plné obrátky a nebýt flashbacků s noční můrou šestnáctiletého CGI Sparrowa (na digitální restauraci zesnulých herců z Rogue One se hned vzpomíná o dost lépe), neustálým vysvělováním nepřehledé kombinatoriky "kdo má mapu", "mapa jsou hvězdy", "hvězdy jsou ostrov", "nemůžeš mě zabít, protože mám mapu", nebýt sólovýstupů staronových postav a trapných hlášek, tak jde o gargantuózní blockbuster se slušným tahem na branku, který zabírá v solidní úvodní expozici a v druhé polovině snímku, kdy na řadu připluje vynalézavá (ovšem stále greenscreenová) akce.

Tu ale sem tam stihne zkazit Depp/Sparrow, který svým parodickým pojetím paroduje i samotnou akci a odfoukává už tak chabý obláček napětí. A to je problém v současné audiovizuální době, kdy od opravdu úžasného filmovému zážitku s dobrodružstvím, zvraty, nápady a reálně působícími charaktery diváka dělí pouze investice do 4K televize, herní konzole a hry Uncharted 4, se kterou Piráti sdílí dost společného – základní pravidla dramatu bohužel ne. Vítejme ve věku, kde jsou počítačové hry filmovější než filmy.

Smyslové vjemy dostanou z Pirátů slušnou nálož – pomineme-li všudypřítomné korzety a jejich obsahy, zůstane pečlivá audiovizuální pecka s produkcí, která ty stamiliony dolarů z plátna lije v barelech. Chybí tu silné hudební motivy Badeltovy jedničky (které se samozřejmě sem tam zrecyklují), naopak se tu dává prostor nediegetickým Disney-fraška-výplním v reakcích postav na různé vjemy typu "vidím opici", známým především z pohádek. Použitý soundtrack a jeho využití má jinak blockbusterový charakter, bušeným aranžím pomáhá točba na 1.9:1 IMAX formát, který je v jediném pražském kinosále podporující středoformátovou projekci prostě a jednoduše dechberoucí.

Tah dostává klacky pod nohy nejen kvůli příběhu cucanému ze scénáristického prstu, chyba je i v ústřední lead dvojici sekundující chemií prošpikovanému duu Knightley/Bloom. Tady ty feromony zkrátka nelétají a jiskření se servíruje v podobě jediné scény, která se snaží postavy násilím svést dohromady a následně se identická hláška v závěru zrecykluje. A i když je Kaya Scodelario vizuální a talentové lákadlo, které svůj potenciál do jisté míry dokazuje, zabíjí to parodická poloha, do které jsou vrženy charaktery kolem ní. Scénické pojetí se proto degraduje na mono výstupů jednotlivců, kde se mezi nimi a zbytkem staví režijní zeď s dopravní značkou "zákaz interakce", jediným zdrojem uvěřitelného konfliktu a napětí je Bardemův Salazar a Sparrow. Oba se drží zpátky a vpředu, když je třeba, Depp je navíc příjemně snesitelný – Salazar má ale i přes jistou zajímavost pozadí španělského kapitána málo prostoru na rozvoj a v průběhu dvou hodin střízlivé stopáže se transformuje do scénáristického nástroje k rozdmýchání peripetií, do kterého se Javier snaží vdechnout o dost víc, než je na papíře. Jako většina filmových záporňáků, i Salazar trpí na jízdu po sekundárních kolejích mezi stanicemi "černobílá" a "stejně na konci asi umřu".

Finále třetího aktu trpí na předchozí ledabylé vyhazování rukávových es, vystřílení akčních šíleností v první třetině snímku a v podstatě zapomene, co od pirátích filmů vlastně očekáváme – nekoná se žádná pořádná námořní bitva, místo náznaku šermu se závěr odehraje na CGI kotvě Černé Perly, kde začnou zničehonic umírat postavy a divákovi na tom má záležet. Jako borec nakonec se zjeví Orlando, který po otcovském objetí, ze které cukr doslova stříká, udiveně běží za z džungle přiběživší Keirou. Když už ti Piráti na klišé staví, není důvod k nedoručení řádného závěrečného boje s tak těžce budovaným zlounem, kterému se dostalo dokonce vlastního flashbacku. To je ostatně kurz, jakým se Rønning+Sandberg rozhodli vyplout – doručit malé kousky recyklované Černé Perly s jejími lákadly a strastmi, klišé, vtípky, nedoručit novou fungující dvojici hrdinů, doručit násilné loučení s tím duem předchozím a během cesty zpátky utopit truhlu s údajně téměř čtyřmi sty mega americké měny. Proč? Proto.☞ PINBACKER