Premiéry, 2. březen 2017 11:01 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Potomci mutantůRecenze filmu Logan: Wolverine (2017, 137', US)

RECENZE (JB) — Pravda je, že Jackman vděčí za realizovaný sen hlavně Deadpoolovi. Bez jeho úspěchu by nebyl žádný erkový Logan a Wolverine by dost možná dopadl stejně bezzubě jako poprvé a podruhé. Ne tedy, že by problémy prvních dvou originů tkvěly jenom v přístupnosti – ani jeden z nich nefungoval snad v žádné rovině. Jenže nejde jen o hloupost, slabé triky, naivní tón a obecné neduhy nižších komiksových ranků. Jde o základní rozpor v přístupu k psaní postavy, jako je Wolverine. Vytržený z kontextu x-meních týmovek najednou ztrácí racionální protipól a musí se sám pro sebe ustanovit jako seriózní charakter. To ale vždycky selhalo na stavění absolutně laciných a banálních základů, a tak byla najednou nejvíc cool postava univerza k smíchu.

Teď je tu ovšem příběh i setting šitý na míru. Místo cool postapo budoucnosti s kombinézou a týmem po boku přichází antiutopický dojezd bez lesku a slávy, kde zlatoústé repliky přenechávají místo konstantně se valícímu fuckování, senilitě a zahořklosti. Mangold se do toho opírá hodně a sníženou přístupnost úročí snad ve všem kromě sexu (dovoluje si jen jedno flashnuté poprsí pro srandu). Brutalita je sice silně digitální, ale kýžený efekt znásilnění komiksové nadnesenosti strohou autenticitou rozhodně přináší. A takhle to funguje na všech frontách. Mangold táhne k zemi všechny rozjívené draky a válí je v pouštním prachu. Stlačuje dramatický rozsah filmu na minimum, zakazuje přepálenou osudovost, zavrhává vznešenost a patos. Pomalu nastavuje Wolverinovi „dorianograyovský“ obraz, v němž ho dohání dekády se hromaděných zranění fyzických i psychických.

Především ale vrací X-Meny k prvopočátkům, k citlivé práci s postavami. Autentizace jich i jejich interakcí je vedle Jackmanova oddaného herectví hlavní devízou filmu. Každý sdílený všední a osobní moment je pod tíhou roky se vršícího vývoje univerza emotivní jako hrom. Charles a Logan jsou najednou grumpy old men a jejich zatuchlou omšelou koexistenci oživí až teprve Laura, postrach okolí. A najednou je emocí i srandy kopec, až je jednomu líto, že ústřední trio nemá k dispozici víc prostého sdílení prostoru a konverzace. Protože Logan vrcholí právě těmihle momenty – momenty prýštící dětské naivity, která ladně staví veškerou vážnost děje na hlavu.

Zlý jazyk by snad trvrdil, že je to všechno vykonstruovaná věc, že dávat si za cíl „syrovost a drsnost“ je prvoplánové a že Logan jenom ždíme emoce. Je pravda, že se kolem tónu filmu namluvilo zbytečně moc, ukecanost ale holt k reklamním kampaním patří. Logan je až takřka birdmanovsky autobiografický a absolutně upřímný a ohleduplný vůči svým postavám. A leckomu to stačí, jenže ani tentokrát se stigmata žánru a franšízy nepovedlo úplně eliminovat. Na záporácké straně se jedou obří klišé i matné postavičky. Občas to graduje tak trošku absurdně a zbytečně to nabourává nízkoprofilové pojetí postav. Komiksovosti na temné straně barikády je pořád nějak moc a je to škoda. Logan mohl klidně tyhle svoje kořeny zahodit a vydat se absolutně obyčejnou cestou potýkání se s běžnými záležitosti, místo aby se opět řešily organizace a machinace.☞ PINBACKER