Premiéry, 4. únor 2017 19:25 aktualizováno 28. červen 2017 15:49"Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška" (GWF Hegel)Recenze filmu Místo u moře (2016, 137', US)

RECENZE (AH) — A právě on je dějovou jednotou, na které Lonerganův film staví a nepadá. Skloňovaný Casey Affleck je příkladně padnoucí obsazeneckou berličkou; prototyp zbytečného člověka, který pokračuje v sebemrskačské pouti nežitím. Kenneth charakterizuje protagonistu s předem prohranou bitvou o žití, jehož tragická elegie netečně plyne v opatrných náznacích a v pečlivě strukturované mozaice hřejivé minulosti s chladnou přítomností. Do Bostonu přišla zima—

V něm a v padesát kilometrů jižnějším Manchesteru se hlavní a vedlejší postavy potkávají protkany tragickým osudem, který je čitelný v mrazivém, elektrizujícím ovzduší – poté, co Lee/Casey dostane zprávu ohlášené/čekané smrti svého bratra (jako protiklad zmaru působící skvělý Kyle Chandler) přijde na řadu nedobrovolná cesta s trháním starých ran a bolístek do starých teritorií, mezi kdysi známé spolužáky a sousedy, kteří Leeho nazývají "tím Leem". V onom místě u moře se vše lepí k divákově hlavní neznámé proměnné x, jakési zapomenutosti antických rozměrů. Když se k ní jakožto k prapůvodu zla snímek konečně proplete, její strašidelně nedramatické znázornění vyrazí dech o to víc. Jde o nenápadně tušenou předtuchu, ke které se směřuje ústy postav a jejíž znění poté dokreslují prázdné a šokované pohledy kolemjdoucích, sousedů. Kenneth tak sděluje dvě fabule: kašlu na přehrané hollywoodské kolize a činy + následky takové blbosti může nést kterýkoliv z nás.

S nepříjemným překvapením tak do kin vchází syrové anti-drama, po kterém je záhodno dát si pár piv s přáteli nebo panáka k ujištění, že realita neskončila a je vlastně fajn. Lonergan vyhrává i díky přesnému dávkování informací, ve kterých kombinuje lineární pravbu přítomnosti s flashbacky do dob, kdy bylo do okamžiku "O" všem dobře. Výlety do předčasí nemají jen dramatickou funkci, jsou silně spjaty s diegezí postav – jde o reprezentaci jejich asociativní paměti. Vzpomínky na bratrovu diagnózu tedy přicházejí v moment, kdy se postava znovu dostane do nemocnice, a v tomto ražení se pokračuje – všechny maličkosti a přeřeky, chyby a každodenní peripetie mají své místo a svou funkci. Poklička se skrz ně přizvedává pomalu, ale s pevnou jistotou, bez přehrání a zbytečného plynu, s realistickým obtiskem lítosti a pozdější nenávisti sebe sama. Tragedie pramení z titěrna, mění lidské obrysy v chodící zombie.

Manchester by the Sea tak funguje jako charakterová studie rodiny lidí, která si prochází jednou tragédií za druhou a učí, jak s nimi (ne)žít a jak se s nimi (ne)rovnat. Lonergan ve scénáři probublává viditelný povrch, jeho akce jsou příhodami ze života, který se v jeho optice nese duchem realismu a naturalismu, jeho stanovisko je dokumentární, i když k Leemu vyjadřuje sympatie a celou věc označuje za neštěstí, se kterým se prostě musí zpackané životy dožít. Jeho ztrátový žalozpěv propojuje filmově nevšední, ale civilně všední okamžiky – někdo zapomene, kde zaparkoval auto, do postavy vrazí cizák, který si neodpustí great parenting komentář, pohřeb se z loučivé tryzny transformuje do byrokratického pekla. Filmový rozbor lidského utrpení tak není přetíženou tragédií, ale hlavně příběhem reálných lidí kolem nás. A ač to nejsou okamžiky zrovna filmové, svou filmovost si zpravidla nacházejí.

Dvě a čtvrt hodiny pojí silné postavy a citlivá práce s jejich vztahy, které jsou víc přímky než trojúhelníky – dialogy dvou postav jsou přesto padnoucí, přesně zahrané a navozující zcizující pocity odtržení od ostatních, jakoby se po "události o které se nemluví" všichni zavřeli do svých hlav a komunikovali mezi sebou pouze ve dvojicích. Nic z toho by nefungovalo bez Caseyho Afflecka, který události a setkání spíš promlčí, existuje primárně řečí těla s rukama v kapsách. Ovšem fakt, že nic neříká, neznamená, že se nic neděje. Jeho vidění okolního světa a interakce s ním jsou dány onou jedinou nocí, jejich náznaky jsou ale viditelné už ve flashbacích skrz kvazi-šťastný rodinný život – jeho bratr je naopak ve většině vlastností charakterovým opakem s otcovskou funkcí. Michelle Williams si pro sebe krade každou scénu, v níž se najde, má málo prostoru a pokaždé je v něm velká. Snímek by měl možná podle logiky kreslit její vztah s Leem, místo toho si v druhé půli vybírá vztah jeho a Patricka, o kterého se má po bratrově smrti starat.

Tím je překvapivě skvělý Lucas Hedges, který s Karou Hayward doplňují herecký set o casting z Moonrise Kingdom. Jeho náctileté dívčí příhody jsou vtipným kořením jinak chladné atmosféry, nicméně i on se snaží najít cestu skrz údolí bolesti přes louku ztráty. Smutek se mu daří skrývat lépe než strýčkovi, panickému záchvatu se ale vyhýbá těžko, obzvlášť s ledničkou plnou mražených kuřat. Manchester se ve vztahu strýce a syna bez otce zhruba ve dvou třetinách trochu zadrhne a tempo s Leeho pokusem o kontakt s novou osobou trochu stagnuje. Roztahanosti je na sto čtyřiceti minutách dost – Manchester si utrpení prostě vynucuje.☞ PINBACKER