Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Kenneth Lonergan vyučuje antickou tragédii, která na jeho charaktery spadla tak trochu nešťastnou náhodou. Místo u moře útočí na nejvyšší filmové ceny díky meziřádkové řeči v náznacích, civilní (ne)všednosti a citlivé herecké režii. Lekce realismu v obalu indie filmu z laboratoří Sundance se táhne v dualitě tragédií, sebenenávisti a odpuštění: nad paralyzovaným Lee Chandlerem se v Manchesteru tmí.

"Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška" (GWF Hegel)recenze napsal

Adam Hencze

dne 4/2/2017

A právě on je dějovou jednotou, na které Lonerganův film staví a nepadá. Skloňovaný Casey Affleck je příkladně padnoucí obsazeneckou berličkou; prototyp zbytečného člověka, který pokračuje v sebemrskačské pouti nežitím. Kenneth charakterizuje protagonistu s předem prohranou bitvou o žití, jehož tragická elegie netečně plyne v opatrných náznacích a v pečlivě strukturované mozaice hřejivé minulosti s chladnou přítomností. Do Bostonu přišla zima—
© 2016 Amazon Studios

V něm a v padesát kilometrů jižnějším Manchesteru se hlavní a vedlejší postavy potkávají protkany tragickým osudem, který je čitelný v mrazivém, elektrizujícím ovzduší – poté, co Lee/Casey dostane zprávu ohlášené/čekané smrti svého bratra (jako protiklad zmaru působící skvělý Kyle Chandler) přijde na řadu nedobrovolná cesta s trháním starých ran a bolístek do starých teritorií, mezi kdysi známé spolužáky a sousedy, kteří Leeho nazývají "tím Leem". V onom místě u moře se vše lepí k divákově hlavní neznámé proměnné x, jakési zapomenutosti antických rozměrů. Když se k ní jakožto k prapůvodu zla snímek konečně proplete, její strašidelně nedramatické znázornění vyrazí dech o to víc. Jde o nenápadně tušenou předtuchu, ke které se směřuje ústy postav a jejíž znění poté dokreslují prázdné a šokované pohledy kolemjdoucích, sousedů. Kenneth tak sděluje dvě fabule: kašlu na přehrané hollywoodské kolize a činy + následky takové blbosti může nést kterýkoliv z nás.

S nepříjemným překvapením tak do kin vchází syrové anti-drama, po kterém je záhodno dát si pár piv s přáteli nebo panáka k ujištění, že realita neskončila a je vlastně fajn. Lonergan vyhrává i díky přesnému dávkování informací, ve kterých kombinuje lineární pravbu přítomnosti s flashbacky do dob, kdy bylo do okamžiku "O" všem dobře. Výlety do předčasí nemají jen dramatickou funkci, jsou silně spjaty s diegezí postav – jde o reprezentaci jejich asociativní paměti. Vzpomínky na bratrovu diagnózu tedy přicházejí v moment, kdy se postava znovu dostane do nemocnice, a v tomto ražení se pokračuje – všechny maličkosti a přeřeky, chyby a každodenní peripetie mají své místo a svou funkci. Poklička se skrz ně přizvedává pomalu, ale s pevnou jistotou, bez přehrání a zbytečného plynu, s realistickým obtiskem lítosti a pozdější nenávisti sebe sama. Tragedie pramení z titěrna, mění lidské obrysy v chodící zombie.
© 2016 Amazon Studios

Manchester by the Sea tak funguje jako charakterová studie rodiny lidí, která si prochází jednou tragédií za druhou a učí, jak s nimi (ne)žít a jak se s nimi (ne)rovnat. Lonergan ve scénáři probublává viditelný povrch, jeho akce jsou příhodami ze života, který se v jeho optice nese duchem realismu a naturalismu, jeho stanovisko je dokumentární, i když k Leemu vyjadřuje sympatie a celou věc označuje za neštěstí, se kterým se prostě musí zpackané životy dožít. Jeho ztrátový žalozpěv propojuje filmově nevšední, ale civilně všední okamžiky – někdo zapomene, kde zaparkoval auto, do postavy vrazí cizák, který si neodpustí great parenting komentář, pohřeb se z loučivé tryzny transformuje do byrokratického pekla. Filmový rozbor lidského utrpení tak není přetíženou tragédií, ale hlavně příběhem reálných lidí kolem nás. A ač to nejsou okamžiky zrovna filmové, svou filmovost si zpravidla nacházejí.

Dvě a čtvrt hodiny pojí silné postavy a citlivá práce s jejich vztahy, které jsou víc přímky než trojúhelníky – dialogy dvou postav jsou přesto padnoucí, přesně zahrané a navozující zcizující pocity odtržení od ostatních, jakoby se po "události o které se nemluví" všichni zavřeli do svých hlav a komunikovali mezi sebou pouze ve dvojicích. Nic z toho by nefungovalo bez Caseyho Afflecka, který události a setkání spíš promlčí, existuje primárně řečí těla s rukama v kapsách. Ovšem fakt, že nic neříká, neznamená, že se nic neděje. Jeho vidění okolního světa a interakce s ním jsou dány onou jedinou nocí, jejich náznaky jsou ale viditelné už ve flashbacích skrz kvazi-šťastný rodinný život – jeho bratr je naopak ve většině vlastností charakterovým opakem s otcovskou funkcí. Michelle Williams si pro sebe krade každou scénu, v níž se najde, má málo prostoru a pokaždé je v něm velká. Snímek by měl možná podle logiky kreslit její vztah s Leem, místo toho si v druhé půli vybírá vztah jeho a Patricka, o kterého se má po bratrově smrti starat.
© 2016 Amazon Studios

Tím je překvapivě skvělý Lucas Hedges, který s Karou Hayward doplňují herecký set o casting z Moonrise Kingdom. Jeho náctileté dívčí příhody jsou vtipným kořením jinak chladné atmosféry, nicméně i on se snaží najít cestu skrz údolí bolesti přes louku ztráty. Smutek se mu daří skrývat lépe než strýčkovi, panickému záchvatu se ale vyhýbá těžko, obzvlášť s ledničkou plnou mražených kuřat. Manchester se ve vztahu strýce a syna bez otce zhruba ve dvou třetinách trochu zadrhne a tempo s Leeho pokusem o kontakt s novou osobou trochu stagnuje. Roztahanosti je na sto čtyřiceti minutách dost – Manchester si utrpení prostě vynucuje.
Manchester je film o komplexním problému odpuštění, sobě, ostatním. Občas zableskne překvapivým vtipem, po většinu času ale vede uvěřitelné a přesně zahrané postavy, v jejíž kůži se může lehce ocitnout vlastně kdokoliv. V první scéně se žertuje na lodi o tom, kolik žraloků se pod ní asi tak může nacházat, a o tom Manchester přesně je – o úvaze nad tématy, které se dějí pod povrchem normálního a viditelného jednání.

Hodnocení zbytku redakce:

6
Sázet do každé vypjatější sény Händelské chóry, to pro mě dráma nedělá. Když k tomu připočtu dialogy (a telefonáty) šustící papírem, vychází mi vkusná, příliš roztahaná záležitost, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Navíc chyba, kolem které se celý film točí, mi přijde zpracovaná jen do poloviny: i proto nemá Manchester by the Sea šanci vzbudit u mě silnější emoce.
JB
8
Decentní, vkusný, uctivý. Manchester vyhrává svým přístupem k lidské tragedii jako takové. Nekazí si štít necitelným patosem, maluje civilní stránku tématu, fáze truchlení daleko za prvopočátečním třeskem a unylou všednost, jíž je Casey Affleck dvorním hercem. S utrpením se tu nakládá střídmě a ohleduplně a pietní soundtrack akorátně dotváří smířlivou i trpitelskou duši filmu. A jako koření ždibec humoru a nejsympatičtější náctiletá postava za poslední roky. Jedna jediná poznámka - o malinko kratší by to možná bylo ještě lepší. Ale to fakt neva. Manchester je vším, přístupem, tempem, herectvím film podle mého gusta.

trailer 1