Premiéry, 26. leden 2017 21:11 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Rozpolcený tříští Shyamalanovo prokletíRecenze filmu Rozpolcený (2016, 117', US)

RECENZE (JB) — Shyamalanův comeback počal už z The Visit. Možná se na jejích kvalitách většina diváků ani pokladen kin neshodla, tenhle horor ale šlapal skvěle a měl dost zábavných nápadů a připomněl nám, že Shyamalanův problém byl posledních pár let prostě jenom ve špatném materiálu. Čímž nechci předesílat, že by snad Rozpolcený překvapoval sofistikovanými myšlenkovými rovinami. Kdepak. Nejde ale ani o prachobyčejný horor. Rozvíjí se tu prostě něco trošku víc, než jen přímočarý příběh o ujetém únosci a jeho dívčích obětech.

S méně schopným a ne tak zběsile oddaným hercem než s McAvoyem to ale mohlo dopadnout zle. Role Kevina a jeho dvaadvaceti osobnostních kumpánů není žádná brnkačka a James vychytává každou potenciálně nebezpečnou situaci smrdící křečovitostí či trapností. Přechází z role upjaté paničky do vykutáleného raubíře bez ztráty elánu a zajišťuje Shymalanově excentrické premise hladký chod. Tedy do doby, než se ta začne lehce vyčerpávat. Celá myšlenka je lehce překombinovaná a občas potřebuje nadmíru vysvětlovaček. Přesto ale drží pohromadě a dokonce solidně graduje.

Slabší místo tkví bohužel v postavě dnes již hororové matadorky Anjy Taylor-Joy. Rozpor tu vyvstává ve věci jejího pojetí. Shyamalan s ní zprvu obratně pracuje, nastoluje auru podivínství a asociálnosti, kterou postupně podkládá indiciemi z temné minulosti, která je tak trošku analogií k současné situaci a zároveň klíčovým elementem ve finále, kde nese jakési poselství. Chce se tedy říct, že Taylor-Joy má hodně zásadní úlohu, scénář jí jako postavě ale vlastně nedává moc prostoru se projevit jinak než mlčením. Na jednu stranu souzní nemluvnost s tušenou traumatickou historií, na tu druhou pak ale znevýhodňuje současnou vizi charakteru na úkor té minulé a obírá ji o emocionální hloubku.

Ve finále pak musí hodně věci padnout z McAvoyových úst, aby bylo vše křišťálově jasné i právě se probudivším divákům, vzhledem k tomu, že konečné sdělení a rozuzlení (které nicméně nejspíš nemanifestuje Shyamalanovo osobní stanovisko) má hlavu a patu a všechno funguje v rámci nastolených pravidel, což ve spoustě hororů není zdaleka samozřejmostí. Prvek nadpřirozena tu navíc nepřerůstá rozumnou proporci a celou dobu funguje v tandemu s psychologickou explorací postav, kdy teror nevyvěrá z prvoplánového násilí, ale z poměrně jasně identifikovatelných pocitů křivdy.☞ PINBACKER