Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Emily Blunt utíká během každodeního dojíždění k fantazírování o cizích domácnostech a opilému stýskání po ztraceném štěstí. A jednoho dne spatří cosi nekalého, zpité a zhrzené ženě ale neradno věřit. Nebo ano?

2016

Dívka ve vlaku sází na množství náhod. Vytváří poměrně složitý propletenec pokleslých postav a činů a šije si tím na sebe množství logických nástrah, zvlášť vzhledem k tomu, že jde o film, kde do sebe na konci všechno musí hezky a zároveň překvapivě zapadnout. Tate Taylor si ale s děním na plátně hraje slušně. Jeho primárním nástrojem je perspektiva, film se snaží být jakýmsi noetickým rozborem situace, kdy sice převažuje jeden úhel pohledu, sporý, ovšem dostatečný prostor ale postupem času dostávají i ostatní účastníci příběhu, čímž se otevírá širší mozaika náhledů.

První polovina filmu nicméně vyznává zavilý naturalismus, až by Zola zaplesal. Je to vlastně to nejlepší, co Dívka ve vlaku nabídne, jelikož intenzivní ponor do života chátrající mladé ženy a vynikající herectví Emily Blunt (monolog před zrcadlem je na Osacara) produkují depresi těžkého kalibru a nastavují vysokou laťku. Tu film bohužel už po zbytek stopáže podlézá, až nakonec skloní hlavu o velký kus níž, jelikož se pod bičem předlohy uchyluje ke zbytečně vyhrocenému finále, jehož účelem je spíš nakopnout deprimované osazenstvo sálu, než důstojně uzavřít příběh. Možná by neškodilo se zpronevěřit knize a uzavřít film v minimalističtějším duchu.

Slibný start, emocionální úvodní třetina, náběh na solidní psychologické drama, vynikající herectví Emily Blunt. Hodnotit jen první půli filmu by byla radost, finiš nicméně přináší přemíru thrillerových propriet a zbytečnou vyhrocenost, která se bije s předchozí nyvou aurou a kazí všechny naděje na důstojné zakončení a možná i nějaký ten přesah, popřípadě malé poselstvíčko. Jako noetická "detektivka" fajn, potenciál ale byl větší.

JB6