"Upíří artový šílený western thriller iránský horor revoltující". Všechna tato klíčová slova poletují kolem diskusi vzbuzujícího debutu režisérky Ana Lily Amirpour a společně s white-lies trailerem vzbuzují dojem, který se pefektně popisuje slovem "cool". Populárními odkazy ála Tarantino prošpikovaná Sama nocí tmou je bohužel mnohem plošší a jednodušší, než vypadá. To a více se ostatně dočtete v naší filipice premiérového filmu festivalu iránského filmu.
RECENZE (AH) — Každý správný filmový fanda by se měl snažit o rozhled co nejotevřenejší všemožným nesmyslům, donebevolajícím béčkům a žánrovým bizarnostem. Sama nocí tmou znamená jako mnoho ostatních netradičních snímků výzvu přistoupit na režisérčinu hru, zorientovat se v jejím filmovém světě, naučit se číst jazyk a pak si užívat. Pomyslná hozená rukavice je ale zbytečný předsudek, to je žjištění, na které po nějakých dvaceti úvodních minutách přijde většina selského diváctva. Pak už je bohužel příliš pozdě.
Sama nocí tmou je hodinu a půl dlouhá klipařina vyplněná vatovým patosem, nesmyslně dlouhými scénami koukání hrdinů á la Drive, absolutní scénáristickou hovnařinou a černobílými obrázky, které jsou podle chvalořečí plné "revolučních změn perspektiv" a "invenčního přeostřování". Tedy, pro vizuál se mnohem více hodí výrazy typu "studentská práce", "použití jediné kamery á la dokument" a "prvoplánové shoty bez jakéhokoliv náznaku smyslu" (samozřejmě vůbec nic proti studentské práci). Bohužel, pod slupkou není mnoho k nalezení ~ Ana Lily Amirpour se viditelně rozhodla jít proti proudu a kašlat na konvence, což je sice zajímavost sama o sobě, možná by ale příště neškodilo držet se těch úplně nejzákladnějších. Scénář. Mizanscéna. Postavy. Logika. Děj. Místo těchto fundamentálních filmových postupů se divákovi dostane nekonečně zpomaleného klipu, ve kterém se režisérka doslova vyžívá a který oslavně pasuje na svou nejvyšší estetiku. Snímek tak lze charakterizovat jako množinu prázdných obrazů na hipster Sheilu Vand v hidžábu, prohánějící se na skateboardu po prázných ulicích "Zkaženého města", které je zobrazeno pomocí refrénového záběru na ropná pole a vzduch znečišťující továrnu. Jakákoliv logika je zbytečná, divák nedostává odpověď na ani jednu vyvřelou otázku. Pohybujeme se samozřejmě na hranicích artového filmu, který zpravidla spoustu žánrových konvencí boří za cenu své vlastní hodnoty, která tady ale úplně schází. Na druhou stranu, několik scén se opravdu vyvedlo a například na propíchání ušních boltců s projíždějícím vlakem či exteriérové radovánky je občasná radost pohledět. Ta žánrově prvoplánově černobílá je tady využita celkem dobře.
Tvůrcův svět je plný žánrového kýče a křečovitých pomrknutí, nemístně se snaží využít všechny jejich učebnicové vlastnosti a slátat je do nefunkčního settingu již zmíněného "Zkaženého města". Hněte inspirace od všech svých ideálů, od Tarantina přes Leoneho, hněte je s kýčovitou iránskou pop music a jednoho znásilněného songu od White Lies. Žánrové požadavky staví dopředu a jakoby přesně říká "tady hraje témat jak z Leoneho a hlavní hrdina kráčí v noir stylu tmou, to znamená že můj film je trochu western". Nepřichází s žádným vlastním nápadem, nezná hranice vkusu a vágně předhazuje jednotlivé předpoklady jako poznámky ze svého to-do listu. Občas předkládá fakta, která nemají ve fabuli žádné opodstatnění, představuje postavy jako panáčky bez motivace a bez dalších rozměrů, figurky, co občas vysloví prázdnou repliku. V kombinaci s extrémně natahovanými scénickými pohledy může ve vztahu k divákovi působit až arogantně.
Hlavní mužská postava je napsaná stejně jako JD v Rebel Without a Cause z roku '55. Hlavní ženská postava je pro změnu upírka ~ tato skutečnost nemá ve filmu absolutně žádné opodstatnění a žádnou funkci (pokud tedy nepočítáme "cool" lovy "zkažených" lidí). Postavy a jejich herci nemají prakticky žádný prostor k sebevyjádření, diváka proto nezajímají a vlastně celkem nudí. Za zmínku ale určitě stojí parádní kočka a především její bezchybná hra v závěrečných scénách snímku. I tato "mrtvá" vrstva skvěle zapadá do celkové koncepce klipovitosti snímku. Klipu, ve kterém jsou všehovšudy tři dobré scény, a dvě z nich díky kočce.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Jako debutové autorské vyjádření zajímavé a odvážné. Ploché, prázdné, zbytečné a bez jakékoliv myšlenky. To vše hned, jak se divák zbaví "cool" faktoru, co kolem filmu plave, a zaměří se na jakýkoliv jeho aspekt. Přehnané naděje mám za zlé především distributorovi - ten označuje objektivně slabý film žánrovými přízvisky, nad kterými se protáčí panenky, a balí je do neskutečně cool traileru s peckovým White Lies songem. Práce se zvukem a konkrétně hudbou je jedniný prvek, který dodává snímku hloubku. Zbytek je úplně stejně povrchní jako "Hi to Czechoslovakia", které zaznělo z videopozdravu režisérky před promítáním filmu ve Světozoru.
napsal Adam H.
