Premiéry, 29. listopad 2016 16:02 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Ten, kdo píská na píšťalkuRecenze filmu Snowden (2016, 134', DE/US)

RECENZE (AH) — Obama, Clinton, Trump, pohlaváři armády, tajných služeb a nemalá část americké veřejnosti asi úplně nepatří do fanklubu Edwarda Snowdena. Geekovské vzezření do puntíku plnící stereotyp ajťáka ale klame tělem – Snowden, systémový administrátor, který se ze speciálních jednotek dostává do klíčové role počítačového génia v CIA/NSA, povoluje výpust gigabajtům ukrytého hnusu, který se v Marylandu během let informační války s terorem (čti zbytkem světa) nashromáždil. Mediální výbuch s titulky plných názvů utajených vládních programů během několika červnových nocí roku 2013 již zdokumentoval Citizenfour – když ale dokáže jednotlivec odkrýt závoj Langley, otevřít světu složky střežené pečetí "přísně tajné" a stát se tak během týdenního pobytu v Číně celosvětovou hvězdou, rukavice se do toho ringu prostě hází sama.

A zdvihá ji kdo jiný než Oliver Stone, milovník ryze amerických témat, expert na rozervané postavy oscilující ve spirálách mocenských intrik, smysl postrádajících válek a neskrývaného pacifismu. Jeho Snowden s Josephem Levittem v poloze herce/imitátora se této charakterové šablony přesně drží, fabuluje přítomnost v hotelu á la Citizenfour s autobiografickou minulostí a střídá hned několik žánrů. Greengrassovský realismus tu ustupuje špionážnímu thrilleru a charakterové studii Edwarda a jeho přítelkyně. Skrz jejich vztah se Stone snaží chladný svět agentů polidšťovat, nutit k sebereflexi a stavět/bořit hranice morálky.

Shailene Woodley a Joseph Levitt jsou ve Snowdenovi postavami na svých místech, Stone jejich vztah i přes relativně dlouhou stopáž barví velice rychle a spád "from geek zero to hottie's boyfriend" působí trochu za vlasy přitaženě – jindy ale sblížení dvojice využívá k přidušeným překvapením, která ale lze tak trochu čekat. Zaměstnanci NSA holt trpí na rodinný život, ve Snowdenovi ale trpí i na typickou filmařskou neznalosti informačních technologií, a i když se tady tvůrci hodně snaží, v této disciplíně prakticky nemají šanci na úspěch.

Zvláštní je práce s vedlejšími postavami, které působí jako přehraná camea – typickým příkladem definice je Nicolas Cage a jeho Forrester, počítačový mág a génius se zastřenou minulostí s CIA, Wilkinson se Zachary Quintem jako novináři s falešnými přízvuky a Rhys Ifans v otcovské roli velitele informační smečky v Langley. Všichni hrají papundeklové verze sebe samých a střihy z různých světadílů a časových rovin občas působí, jako by šlo o tři různé filmy neobratně sešité do sebe. Korunu tomu dává samotný Gordon-Levitt, který vzal Edwarda místo hraní jako hlasovou imitaci – divák se proto bude často přistihávat při čekání na škobrtnutí nebo vyskočení z jeho karikovaného vedení.

Stone může ale ve finále relativní slavit – daří se mu na multižánrové platformě odvyprávět veřejně známý příběh, který by ve všech ostatních instancích působil jako "too soon" rychlokvaška (zmiňme například chystaný Patriots Day o masakru na bostonském maratonu), vzhledem k neustále současnému tématu je ale na místě, a o co víc – povětšinou opravdu pevně při zemi.

___

Vyšlo ve zkrácené verzi v magazínu FULLMOON #67