Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
S Refnem se letos v Cannes opět skloňovaly přívlastky jako “provokující”, “povrchní” nebo “prvoplánově plochý” a i díky jeho snímku spolu s výhrou Dolanova It’s Only the End of the World šlo 70. ročník festivalu považovat za francouzské divno spíše než cokoliv jiného. Neonová poetika s prapočátky v předpředloňské maskuliní studii z Thajska Only God Forgives se v nejnovějším filmu dánského provokatéra snoubí s prvoplánovým šokem, nekrofilií a kanibalismem. Je tato podivná óda na krásu a osmdesátkové exploatační horory s dospívající Elle Fanning opravdu krásná?

Refnův konzum krásyrecenze napsal

Adam Hencze

dne 8/10/2016

Zmínkám dělby na dva černobílé tábory diváků se nevyhnula snad žádná reakce na novou dánskou artovku: jinakost je v ní totiž hlavním jmenovatelem. Refn v ní vaří z ingrediencí, které nakoupil ve svých předchozích snímcích – Neon Demon si je vizuálně a formálně nejpodobnější s již zmiňovaným Only God Forgives, se kterým sdílí noirový nádech, audiovizuální důraz a hlavně rozporuplné divácké pocity, které jsou zesíleny úspěchem dalšího z předchůdců – Drive. Refn tak divákovi dává dalším a dalším vyprodukovaným snímkem do hlavy brouky, zdali úspěch Drive nebyl tak trochu šťastnou náhodou. Moderní thriller v atypicky prezentovaném hávu zalitý artovou omáčkou byl sám o sobě malým zjevením – v současné fázi tvůrce prezentuje spíš jen ten omáčkový art a v něm se přehnaně utápí; na dramatický plán snímku není čas.

V Neon Demonovi prezentuje především svou singulární vizi tematu, kterou z plátna na diváka křičí, vlastní sebezahleděnost a své ikonické vnímání filmového autorství, které samotný výtvor přestíní. Refn tu vztah dánských tvůrců ke kontroverzi podtrhává lihovým fixem, kterým ale ještě pomyslně škrtá vypravěčské postupy a s jehož pomocí kreslí strhující audiovizuální dílo, které ale připomene spíš živé obrazy Járy Cimrmana. Dílo nesymbolizující ženskou krásu, ale její obraz: na ploše LA krystalizuje neónové peklo s deklasací bazálních hodnot morálky, přátelství a důvěry, ale i faktu že “známého přece nesníš”. Fabuli Refn stylizuje do míst v rámci schématu zkaženého města, jako jsou levné motely, glamour focení v opuštěných halách a noční kluby s pekelníky ženského pohlaví. Kult krásy a nevinného mládí je zde na kordy s nemilosrdným prostředím módy, ale o tento konflikt zas tak moc nejde, spíš si nenápadně odškrtává z tvůrcova soukromého seznamu divností (“zvracet bulvy” – hotovo, “prstit mrtvoly” – taky) a kupí je do nesourodé filmové směsi. Všudypřítomnou stylizací obalí v podstatě banální hororovou (a poměrně drsnou) historku, která se dá převyprávět za dvě minuty u večerního piva.

Daří se mu nicméně všudypřítomné hrátky se symbolikou, s trojuhelníkem ženského principu (který teď civí ze stovek plakátů po pražských ulicích) – ten hraje hlavní roli v sekvenci á la Kubrickova Vesmírná Odysea. Refn vykládá studii krásy, která na diváka útočí ženským tělem, skutečnými i neskutečnými hrátkami s kamerou, symetrií i matematikou. Nepoužívá exploatační encyklopedii svého kolegy Triera z Nymfomanky, má ale obdobný vztah k násilí, který vyvíjí každým dalším snímkem – nevyhnul se mu proto pochopitelně ani zde. Proti šokujícím výpadům typu “brokovnicový rozstřel” nebo “výtahová romance” z Drive zde staví násilnosti jako další formu krásy, jejíž vsáknutí nechává na diváckém referendu. Elle Fanning tudíž prožívá tak trochu utrpení trpného rodu, neb všechny zlosti se jí dějí tak nějak "mimoděk" – stejně jako Goslingova postava z Only God Forgives i ona prochází jakousi expresivní halucinogenní zkušeností, často bez příčiny.

Neon Demon je audiovizuální nálepka na povrchním obsahu, který dá vyniknout dvěma ikonickým scénám, díky kterým stojí za to snímek vidět, nicméně jde o film, který se mezi přáteli a diváky obecně zcela určitě nedoporučuje. Fanning se z dob Super 8 posunula o řády výš (fyzicky i herecky), její postava je často extrémně nečitelná a její proměna není vůbec příjemná, podobně jako vše ostatní. Refn si plní násilné a intimní fantazie, které jsou za normálních okolností těžko vstřebatelné a občas troufale nesmyslné, vyložený svět se tvůrci nedaří satirizovat ani parodovat. Byl to původní záměr? Nechtěl Nicholas prostě jen za každou cenu zase šokovat? Máme se mu klanět za vynucenou pozici představitele skutečných filmových auteurs, kterých je dnes poskromnu?
Refnova chladná audiovizuální elaborace s umrlíky, Elle Fanning a hloubkami žadonícími o zkoumání. Tvůrce zůstává na povrchu a servíruje moderní noirovou sterilitu zabalenou v neónové klipařině. Autorova slova "Beauty isn't everything. It's the only thing." se v důsledku naplňují: krása jeho suroviny je opravdu tou jedinou a nejdůležitější krásou snímku.

Hodnocení zbytku redakce: