Premiéry, 9. únor 2015 14:27 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Precizní herecký triumvirát Carell-Tatum-Ruffalo v mrazivé oscarovce FoxcatcherRecenze filmu Hon na lišku (2014, 129', US)

RECENZE (AH) — Miller si v rozporuplných postavách libuje a nebýt přeblýskaného a celkově super-pozitivního Moneyballu, dala by se tato skutečnost považovat za tvůrčí poznávací znak (i když i postava Brada Pitta měla svá proti). V Bennettových filmech jsou vždy vyobrazeny dvě strany nějakého vnitřního konfliktu, pomalu vyplouvajícího na povrch a v důsledku krystalizujícího v působivé vyvrcholení. Miller to příkladně ilustroval na Capotem a pokračuje s tímto konstruktem i ve Foxcatcherovi, nejnovějším snímku talentovaného režiséra, filmu, který to má datem distribuce a vlastně i svou povahou jasně namířeno na letošní ceny Akademie. Zní to možná prvoplánově, snímek má ale anti-holywoodsky nahnilé jádro, obalené moderní dávkou poctivé filmařiny.

Přitom vůbec nejde o sportovní drama, i přes vyobrazené olympijské hry v Soulu a všechna mistrovství světa hraje sport, v tomto případě olympijský zápas, vedlejší roli. Moneyball taky nebyl o baseballu, i když Foxcatcher se své sportovní lince vzdaluje ještě mnohem dál. Jde o chladně sterilní hru tří mužů, alfa a beta samců, jejichž hlavní pojítko je v nespojitosti, v chybě komunikace a v chorobné nemožnosti vyjádřit sami sebe. Dva bratři "dobrovolně koupeni" do reprezentačního týmu elitářským milionářem toto tvrzení dokáží už v jejich první scéně, která je bez jediného dialogu - postavy spolu bezeslov zápasí v tělocvičně; v jednom momentu Mark (Channing Tatum) udeří do obličeje Davea (Mark Ruffalo), bratři to ovšem zahrávají do outu a skrývají tak Markovu slabost, nucený small-talk probíhá až při jízdě domů. Všudypřítomné odtažitosti pomáhá i dokumentární kamera, v drtivé většině záběrů statická a akademicky přesná. Dosahuje tím obrazové neutrality a divák nesoucítí s ani jednou z person, podtrhuje to režijní záměr nestavět žádné stanovisko a nechat mluvit film sám o sobě, přesně podle Bennettových slov, "jakmile se postavíš na některou ze stran, přestáváš přemýšlet". Střih umí ale perfektně pracovat i s ruční kamerou, v běhu skrz podzimní lesy (jak z vystřižených sekvencí Shyamalanovi Vesnice) Greig Fraser ukazuje svou zručnost naučenou v Zero Dark Thirty.

Nejvetší pozornost na sebe rozhodně strhne Steve Carell a jeho John du Pont, milionář a filantrop (a filatelista a ornitolog), ve skutečnosti outsider s dominantní matkou. Steveovo zobrazení je vtipné a vážné zároveň, inverzní k jeho obvyklé poloze, ledově klidné a s tunou make-upu. Carell předvádí společně se zbytkem obsazení životní výkon a je jím již teď oceněn oscarovou nominací. Každá scéna s ním je ve filmu něčím jedinečná, svědčí o tom už jeho filmový nástup - Tatum přijme jeho pozvání a sám přijede do jeho obřího sídla, kde po krátkém čekání milonáře potká poprvé. Miller nevěnuje nově příchozí postavě větší pozornost a pouze pomalu přechází z celku do amerického plánu - přímo tam, kde by byl na místě detail tváře s představením herce, Stevea Carella. Stačí prohlédnout jeho falešný nos s ptačím pohledem a zjistit něco znepokojivého, znaky šílenství, co ukrývá za svým výrazem.

Jeho neustálá hra na kouče je přitom pouze vyústění zoufalé potřeby vůdcovství - ve skutečnosti je ve snímku jen jedna postava alfa samce, a to je Dave Schultz, postava Marka Ruffala, profesionální, otcovská. Dave funguje i jako scénáristické pojítko mezi dvěma hlavními postavami, tvůrce pomocí ní odhaluje divákovi filmové motivy a napovídá děj. Bratrská funkce v zápasech může připomenout perfektního O'Connorova Warriora, film je ale mnohem více podobný autorským snímkům PT Andersona a svými motivy možná i připomene moderní fincherovku The Social Network. Cvičenou opici tu připomíná Tatum se svým Markem, loutkou, maskotem, který se bojí druhého místa jak v rodinné, tak sportovní rovině. Nutně potřebuje vedení dominantní entitou, kterou povětšinou ztělesňuje jeho bratr, po odkoupení do olympijského týmu pak právě "táta Eagle", John du Pont. Nabízí se paralela s destruktivní dvojící Phoenixe-Hoffmana z Andersonova Mistra - funkce dominantní postavy je tu diametrálně odlišná, je ale zajímavé sledovat kvazi-erotický náboj, který naznačuje sexuální přitažlivost mezi Tatumem a Carellem. I když je snímek v tomto směru dějově sterilní, žádná z postav nemá explicitně sexuálního partnera, což i jakousi tíseň podněcuje. Psychologická toxicita trojice je gradačně dusivá a osvobozuje ji pár vděčných sekvencí s bratry Schultzovými, kteří ve filmu fungují "bratrsky" i po herecké stránce - Tatum a Ruffalo si perfektně sedli ve všech rovinách a jejich vztah je vyjádřen pudově, spartánsky, jako vybavení Du Pontových tělocvičen. 

O to hůř působí finální klimax, který vlastně není vůbec žádným vyvrcholením - jde spíš o logický důsledek chování všech přítomných postav, jako by byla každá oné události spoluviníkem, všichni svými činy přispěli k osudnému rozuzlení. To ale nevyřeší vůbec nic a Foxcatcher tak opravdu není lehkým snímkem na nedělní siestu. Vyvrcholení neposkytne klid, nevyřkne stanovisko, pouze vyrazí dech. Miller má navíc dokonalý hudební čich - kde překvapili This Will Destroy You z Moneyballu, tam nyní fungují instrumentální Whisper in the Noise. V půlce stopáže tak perfektně postaví scénu pomocí gradačního závěsu z "To Forget" a finální scénu zabalí do piána z Dylanova coveru "The Times They Are A-Changin". Funkční lahoda.☞ PINBACKER