Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Solový Deadpoolův film boří Hollywood a proráží stojaté komiksové vody coby instantní kult. Receptem na úspěch zdá se být rozbíjení konvencí a upřímná snaha zavděčit se předloze. Co ale vlastně stojí za Deadpoolovým úspěchem a co to znamená pro komiksy na plátnech do budoucna?

Přístupně nepřístupná komiksovkarecenze napsal

Jakub Brych

dne 17/2/2016

Týden Deadpoola je za námi a tržby hovoří jasně – z outsidera nám vykvetl komerční trhák, což nečekal asi nikdo, a už vůbec ne u nás v české kotlině. Přitom valná většina návštěvníků kina by na otázku „Kdo je Deadpool?“ před zhlédnutím vůbec nedokázala odpovědět, nejde tedy o zásluhu fandovské základny komiksů. Tohle je trefa do černého, v tomhle případě spíš do červeného, do průsečíku stále se zvyšující obecné náklonnosti ke komiksovým adaptacím (nezávislé na znalosti originálu) a mladistvé touhy po zakázané zábavě.
Joe Lederer © 2015 Twentieth Century Fox

Deadpool je tohle obojí v kompaktním balení – zábavná prasečina s tím správným komiksovým odérem, za jeho úspěchem ale stojí ještě třetí element, a to mistrná reklamní kampaň. S krajně neblockbusterovským rozpočtem (nějakých 60 milionů dolarů) dostal Deadpool do vínku obrovskou volnost, již reprezentuje jak opěvovaným R ratingem, tak nevázaným stylem propagace. Reynoldse v červenočerném kostýmu jsme za poslední měsíce viděli hanobit na internetu nejeden pilíř slušné výchovy, a vlastně obecně hanobit úplně všechno včetně sebe. To vedle pravověrných fandů „hubatého námezdníka“ přivábilo pozornost i komiksů neznalých, protože, přiznejme si, takovýto druh humoru ve sférách blockbusterů (v tomhle případě spíš pseudoblockbusterů) jen tak neuvidíte. A v tom to přesně vězí. Deadpoolova podvratnost si v ničem nezadá s Kick–Assem (vlastně k sobě mají dost blízko), ten zásadní fakt ale je, že Vaughnova pokleslá komiksovka existuje sama pro sebe a neotřelá je v rámci celého širého žánru, zatímco Deadpool je součástí filmového univerza, v němž se hraje korektně, bez sprostoty a brutality. Jde sice jen o tu výseč marvelovských filmů náležící pod 20th Century Fox (což jsou X–Men a Fantastic Four, žádní Avengers ani Spider-Man), až na míru komerční úspěšnosti má ale s MCU společného dost na to, aby byl Deadpool kopancem i pro Avengers, dokonce i pro Strážce Galaxie, kteří doteď drželi žezlo marveláckých rebelů.
Joe Lederer © 2015 Twentieth Century Fox

Úvaha nad tím, co to bude znamenat pro X–Meny a komiksové filmy obecně dál, by vystačila na samostatný článek, takže jen stručně – James Gunn (režisér Strážců Galaxie) vyjádřil neblahá očekávání, co se budoucí inspirace Deadpoolem týče. Studia se totiž přirozeně budou snažit z jeho úspěchu vydestilovat návody na nakopnutí vlastních značek, a proto nás v příštích letech čeká nejedna kopie a vykrádačka – ty ovšem ale ve většině případů vsadí jen na vulgárnost a násilí, popřípadě boření čtvrtých stěn. Deadpoolovský vzorec může ale fungovat jedině v rámci jeho vlastní franšízy, jinde leda v osekané podobě. Dočkáme se možná Rkového Wolverina a X–Force, atd., vyšším ratingem by ale snaha napodobit Deadpoola měla skončit.

Jeho úspěch je totiž neopakovatelný a každá snaha o nápodobu špatně skončí. Deadpool je výsledkem mnohaletého tvůrčího kvašení a značně osobní povahy projektů. Ryan Reynolds, režisér Tim Miller a scenáristé Rhett Reese a Paul Wernick roky bojovali za jeho vznik a osobně do něj nemálo investovali. A ta čirá radost z práce se obtiskla do každého okénka, do každé nevymáchané hlášky a prostřelené lebky. Deadpool je fandovský projekt skrz naskrz, se všemi plusy i mínusy, které k tomu patří a ve finále je svrchovaným mistrem ve své disciplíně. Tu disciplínu si ovšem sám vytváří, a jelikož je to disciplína značně specifická, spousta se toho při objektivnějším náhledu dá filmu vyčíst.
Joe Lederer © 2015 Twentieth Century Fox

Nerdovská nátura je asi na prvním místě. Sklon dloubat do všeho, tropit si srandu z poklesků žánru a průmyslu a všechno to podávat s naprosto neadekvátním sebevědomím, takřka arogancí, je nerdovské a geekovské, až to bolí. A tyhle dvě skupiny teď v Deadpoolovi mají svého maskota. Kdyby kritériem pro jeho hodnocení byla uvědomělost, skončil by tu se skóre 1/10. Polovina vtípků využívajících metanaraci a adresovaných skrz čtvrtou stěnu přímo na diváka je laciného charakteru a fungují na principu překvapení, aneb „Vážně se v superhrdinském filmu žertuje o sexuálních technikách? Wow, to je super.“. Meta narážky na druhou, trefující se do studia či herců, vlastně spíš matou, než by bavily, opět se lze smát hlavně faktu, že se ve filmu objevily, než samotnému obsahu. Jenže Deadpool není o rozumné sebereflexi a (naštěstí) ani pouze o laciných vtípcích. Na hromadu netrvanlivých gagů vždycky připadne jeden, který ji vykoupí, často zásluhou vedlejších postav (kdo by čekal, že Colossus takhle komediálně zaválí...). Nástrahu utonutí v sobě samém, zhoubnou pro všechny fandovské projekty, tak Deadpoolův scénář napůl odvrací a nabízí pár univerzálně zábavných, trefných a chytře vulgárních hlášek, jakož i velmi lidské a snadno milovatelné charaktery (v pár minutách se tu rozehraje milostné duo, jemuž může většina romcomů jen závidět). Definitivně se ale jako film vykupuje především akcí.
Joe Lederer © 2015 Twentieth Century Fox

Přehnané sebevědomí, s nímž shazuje, co se dá, by bez řemeslně zvládnutého základu šlo snadno sestřelit, Deadpool ovšem naštěstí má na čem stavět. Tim Miller se režisérsky blýská a dálniční bitkou se spolehlivě vrývá do paměti. Kočírovat frajírkovství se snahou o drsnou, až vážnou akci, není jen tak, Miller ale překvapivě zvládá vybalancovat obojí a organicky je propojit. Platí to samozřejmě s rezervou k přehnanému humorovému kvocientu (zmíněno výše), nápaditost akčních scén ale opět tento neduh zvládá vykoupit a vyčerpává se až v samotném závěru, který dost překvapivě zapadá do typicky komiksové šablonovitosti, a to jak scenáristické, tak choreografické. I přesto se ale jedná o nadprůměr, alespoň v rámci žánru.

Ta možná nejdůležitější skutečnost, a teď se opět vracím k rozjímání nad Deadpoolovým kasovním úspěchem, vám dojde až po odchodu z kina. Zamilované párečky v kině nepřišly na film omylem, procento dívek vycházejících ze sálu není náhoda ani anomálie. Deadpool totiž na všechny vyzrál. Nekorektní reklamní palbou si vydobyl status vysoce nepřístupného filmu tak vehementně, že už mu ho nikdo neodpáře, pravda je ale taková, že průměrná drahá polovička nikomu z kina neuteče, spíše se od srdce zasměje a míru brutality a nechutnosti v klidu přejde (Kick–Ass byl tvrdší). Zakázané ovoce je to tedy tedy jen napůl – utrhněte, snězte a buďte v klidu, z Ráje vás za něj rozhodně nikdo nevyžene.
Univerzální zábavní balík pro dnešní mládež – něco komiksového, něco zakázaného, něco akčního a něco romantického. Deadpool bez problému zpříjemní večer většinovému publiku a nabízí technickou vynalézavost, jakož i do filmu úspěšně přetavenou lásku k předloze. Je jen málo společenských vrstev, které může tenhle film zklamat, a pozornosti se mu dostává po právu, revolucí ale v širším slova smyslu není, spíš úkazem, který rozvlní vody v rámci své komiksové tůňky a který se nějakou dobu bude kdekdo snažit napodobit, než se ukáže, že to nejde. Deadpool je ryzí tvůrčí nadšení a odvrhávání kompromisů, a proto se v něm mísí lehkost s křečovitostí. Oddanost látce ale nakonec vítězí a výsledný dojem je i přes počáteční skepsi dobrý.

Hodnocení zbytku redakce: