Premiéry, 6. únor 2016 23:34 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Tajní vousáči z BengházíRecenze filmu 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází (2016, 144', US)

RECENZE (JB) — Jak se to vezme. Bay samozřejmě i pro tenhle film jako by vybrakoval hollywoodské sklady s výbušninami a s bičem nahnal veškeré herectvo do posilovny (John Krasinski nepřestává udivovat), i přesto ale 13 hodin působí strožeji, opravdové akce není tolik a ještě více se Bay krotí se stylizací. Přitom syžet je živnou půdou snad všech jeho trademarků (zbraně, horko, chlapáctví, nacionalismus), ale ne, Bay se drží zpátky a pokouší se vytvářet charaktery, situace, napětí, příběh. Je to dobře?

Paradoxně ani moc ne. Na Baye se nechodí pro autentičnost ani poselství, chodí se na absurdno a výbuchy v cool balení. Potem a krví se sice mistr vyšvihl výš, možná výš, než by sám býval čekal, jelikož zdárně vyvážil formu s obsahem, ve 13 hodinách se mu to ale už nijak zvlášť nedaří. Film působí schizmaticky, jako by se rovina bombastická bila s rovinou sdělovací. Možná škodí předloha, která sice technicky skýtá mnoho prostoru pro hraní na supervojáky, je ovšem až příliš delikátní a také stále živá, pročež vyžaduje i střízlivější přístup. Důsledně se tudíž razí heslo „voják s lidskou tváří“. Ze základny se po skypu volá a mává rodinám, řeší se promarněné šance a vlohy pro otcovství. Krasinski s Dalem se vyprofilují poměrně snadno, u zbytku má ale člověk problém orientovat se v plnovousech, popřípadě strništích. Zaměnitelnost postav nabourávají intimnější chvíle, u filosofujícího vousáče knižní citát, u jeho méně zarostlého kumpána frajírkovské řeči, jakmile ale přijde na akci, jména k činům a slovům budete přiřazovat jen s obtížemi.

Ani když se z fáze „výjezd“ Bay přesune k pasáži á la „Helmův žleb“, nedaří se mu moc vybudovat přehlednou a strhující akci. Tahle finální část filmu obsahuje až příliš mnoho monotónního střílení z vrcholků střech, které je pouze předvojem finální pekelné deus ex machiny. Vytřít zrak se Bayovi daří vlastně, až když konečně sáhne k starému dobrému zpomalenému záběru, celou dobu předtím vlastně jen ilustruje žádanou drsnost a chlapáctví šestice vojáků.

Daří se alespoň budovat tíseň a bezmoc, vnitřní konflikty v rámci základny, a některé postavy projdou skutečným vývojem, jsou to ale paradoxně spíš ty vedlejší, které se z pozadí pomalu prosazují na důležitější posty. Nevraživost vůči velícímu agentu CIA pak opět podtrhuje glorifikaci vojenských manýrů, která je až zbytečně nuceně ve finále posvěcena agentovým pokáním. I přesto se nakonec dostaví pocity dojetí, pramení ale především z toho, co film sděluje, než z toho, jak to sděluje.☞ PINBACKER