Eddie Redmayne letos znovu šlape do oscarových pedálů, když se z dánského muže stává dánskou dívkou, vše pod taktovkou již rovněž Oscarem disponujícího Toma Hoopera. Stvořila pozlacená dvojka ryzí produkt?
RECENZE (JB) — Barvy. To je první věc, co na Dánské dívce zaujme. Teskné akvarely kamery Dannyho Cohena, Hooperova dvorního kameramana, perfektně kreslí modravý stesk severu a staví proti sobě výrazné a syté odstíny. Není to náhoda – ve středu příběhů stojí malíř Einar Wegener (později Lili Elbe), jenž proslul svými krajinkami z Dánského severu, kraje svého dětství, film se proto veze na impresionistické vlně, jaksi stroze krásné, nedopřávající jemných barev. Dánská dívka tím získává výrazný osobnostní plus, koloritem se zaryje do paměti a vyváží fakt, že jinak je řádným filmovým dejá vu.
Tak jako loni v Teorii všeho totiž takřka vše spočívá na bedrech Redmaynových, jehož klukovský úsměv už se stává jakýmsi trademarkem. Smál se jím Hawking, směje se jím Wegener i Elbe, nadužívání ale může u některých jedinců v sále snadno přivodit frustraci. Styčných bodů Teorie všeho a Dánské dívky je dost, Redmayne opět testuje své herectví coby duševní vězeň vlastního těla, opět komplikuje život věrné životní družce, opět u toho vtipkuje a bezelstně se zubí. Osvědčený recept má v malíku, změna zaběhlých kolejí by ale rozhodně neuškodila. Dánská dívka není pokusem o šok či překvapení, přičemž především to první lze kvitovat pozitivně – stále dosti vděčné téma, jež by snadno šlo podat s krajním patosem, servíruje Hooper střídmě a rozumně, tak jak to zkušený vypravěč má umět. Ušetřuje si hru na skandál a soustřeďuje se především na osobní rovinu příběhu, rovinu Einara a jeho ženy Gerdy, která je nucena s ním jeho velkou změnu absolvovat a stává se vrcholně tragickou postavou, místy tragičtější než sám Wegener.
Zpočátku navíc působí film lehce a vzdušně a ilustrací Einarova a Gerdina soužití spěje zdárně kupředu. Konflikt jejich uměleckého (zne)uznání a chemie mezi nimi bohatě stačí na prodání dánského párečku, až je škoda, že idylku musí přerušit krize sexuální identity. V tu chvíli se totiž začne tlačit na pilu a epizodicky se posouvat vpřed, bohužel s minimálním vhledem do Einarovy, nebo nyní spíš již Liliiny hlavy. Na jednu stranu vytváří odtažité vyprávění zdárný obraz frustrace Gerdy, kterou vnitřně rve na kusy konflikt oddanosti a zhrzeného citu, na tu druhou omezuje vhled do nitra Lili, nedává nic než to, co vypluje na povrch, neposkytuje ani glumovskou samomluvu, ani umělý popis myšlenkových pochodů.
Hooper v tomhle očividně spoléhá na Redmayna a kumšt jeho mimických svalů, Eddie ale není všemocný, má svoje limity a vyčerpává se právě tím, že napodruhé v dosti podobné kůži jako by už neměl co nového přinést. Je přirozený jak coby vtipkující Einar, tak v poloze nesmělé a nejisté Lili, daleko víc než v Teorii všeho se ale na mysl dere dojem řemeslnosti, vyčerpanosti, stereotypu, jejž ani sebevětší herecká verva nerozptýlí, a jelikož nikde kolem kromě Lili a Gerdy není postav, co by vystupovaly nad rovinu dvou rozměrů, není ani, co by diváka zaplavovalo dojmy, a Dánská dívka tak nakonec funguje především v rovině informační.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Hooper i Redmayne umí, to jim nikdo neupře, v neúprosné konkurenci ale jejich Dánská dívka neobstojí, jelikož zabředává do scenáristického a hereckého stereotypu, který je nevyhnutelnou nástrahou adaptací fantastických osudů. Film neselhává v plnění účelu, je fascinující podívanou inspirovanou reálnými událostmi, vedle obsahu ale zaujme máloco, snad jen ty dechberoucí barvy a mírně ponuré severské klima. Jo a taky Hafík.
Hrají Eddie Redmayne (Einar Wegener/Lili Elbe), Alicia Vikander (Gerda Wegener), Amber Heard (Ulla), Ben Whishaw (Henrik Sandhal), Sebastian Koch (Doktor Weneker), a další
napsal Jakub B.
