Třetí Hobit se s pozitivními ohlasy v závěsu nekompromisně valí do kin. Jacksonova trilogie se uzavírá a na místě by bylo pocítit dejá vu z dob, kdy nám před jedenácti lety naservíroval Návrat krále. Jenže my ho necítíme...
RECENZE (JB) — Nostalgii se ale upřímně člověk ubránit nemůže. Po bůhví kolika desítkách hodin strávených opakovaným sjížděním Pána prstenů, kdy se ani na posté nepřestáváte tetelit nad každým druhým záběrem, berete tuhle trilogii jako jeden z pilířů vašeho dětství/dospívání a rvali byste se za ni do krve. A pak dostanete obří podpásovku. Vlastní táta vaši předrahé série se spustí s cuchtou s iniciály CGI a výsledkem je nevlastní brácha, co podědil to nejhorší z obou dvou.
Začalo to King Kongem, ale kdo by k Jacksonovi nebyl shovívavý, když si tím nejroztomileji naivním způsobem realizoval klukovský sen. A těch pár nakopávacích momentů tam přeci jenom bylo. Pevným poutem už pak dokázal maličko znepokojit i fandy, ale když se konečně vrátil zpátky ke středozemní tématice, nikdo nepochyboval, že je to to nejlepší co se mohlo stát. Sakra, já bych tomu vlastně pořád hrozně rád věřil. Ale prostě to tak není. Chtělo by to pořádnou dávku detektivní práce, abychom se dopídili, jak to za závojem rozjařených hobitích videodeníků vypadalo doopravdy a co všechno zapříčinilo nesmyslná rozhodnutí roztáhnout Hobita na tři filmy a vydat se místo praktických efektů cestou nekonečného CGI. Jackson bláhově propadnuvší počítačové megalomanii, studia svírající peněžní cecky železnými rukavicemi, scientologická konspirace, blížící se apokalypsa. Každý nechť si najde svoje vysvětlení, pravda je taková, že Hobit byl nemilosrdně zardoušen scestnou produkční politikou a na hrob J.R.R. Tolkiena dosedla obří pomyslná hromada fekálií.
Bitva pěti armád vlastně perfektně ztvrzuje to, co načaly předchozí díly. Není to plnohodnotný díl trilogie, jen „to nejlepší“, co bylo necháno nakonec, včetně prachsprostě useknutého finále Šmakovy dračí pouště. V úvodu teda přijde mocný dračí nátřesk, který je bohužel zdaleka nejlepší akční sekvencí celého filmu. Trojka ze sebe vůbec vydává to nejzajímavější už v úvodní půl až hodině, jelikož poprvé za celou trilogii nabízí opravdovou práci s postavami, respektive s postavou. Thórin Pavéza, až do nynějška jen o něco méně jednorozměrná figurka než ostatní, najednou dostává do vínku herecky vděčnou a poměrně rozsáhlou pasáž, v níž Richard Armitage konečně může dokázat, že roli nedostal jen díky uhrančivým očím a drsňáckému hlasu. Jeho povedená kreace paranoidního a posedlého trpaslíka vás probudí z letargie a bude i jedinou opravdovou hereckou kreací, které se v těch 144 minutách dočkáte. Hrát v Bitvě není co, herci si jedou svoje standardní polohy, potěší třeba Lee Pace, kterému povýšení aristokrati jdou od ruky, facku by na druhou stranu zasloužil jeho filmový synáček, kterého jsme od Pána prstenů moc nevídali, a upřímně to velká škoda nebyla. Legolas ale hlásí velkolepý comeback a hodlá vás dostat mocí akrobacie. Na projekci se osazenstvo sálu smálo, já osobně jsem vnitřně plakal. Vážně bylo tohle potřeba? Titul hobitího Jar Jara ale nehrajícímu Bloomovi nakonec vyfoukává sluha esgarothského starosty Alfrid. Upřímně mám chuť dát si tu práci a spočítat čas výskytu na scéně jeho a Bilbův, protože to číslo by se možná nijak závratně nelišilo. A jde vážně jen o to, že Alfrid je prostě sketa a Peter Jackson vám to bůhví proč připomíná zase a zase. A pak ještě jednou.
Opepřit to mají arénové vstupy s individuálními bitkami hlavních postav. A to je ten moment, kdy si nejpalčivěji uvědomíte prazákladní chybu Hobití trilogie. Nastavená stopáž se dá prominout a vlastně bych dokázal i oželet autentičnost a praktické efekty, ani to nekazí divácký dojem tak zásadně jako to, že je absolutně nemožné utvořit si vztah k samotným postavám. Každý charakter v Pánovi prstenů (tomu srovnávání se holt opět nelze vyhnout) měl svoji povahu nebo roli a společenstvo i přespolní druhové spolu interagovali až na malé výjimky skvěle. V Hobitovi ne. Z trpaslíků je jich sedm stále jen nerozlišitelným křovím, Bilbovi schází jasná motivace a jakákoliv zajímavá hláška a zbytek je jen sebrankou banálních dílků v soukolí banální zápletky. A právě proto finální souboje včetně obětí mezi hlavními postavami nanejvýš polechtají vaše emoční centrum a za pět minut už jako by nikdy nebyly.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Fandové si k tomu všemu možná zanadávají nad nepřesnostmi a dějovými změnami, pokud jste ale překousli žijícího Azoga a přebytečnou Tauriel (Evangeline Lilly v Bitvě překvapivě neirituje), zvládnete bez problémů i tohle. V konečném důsledku je ale stejně všechno špatně. Hobit není ani Hobitem, ani Pánem prstenů. Snaha o vážnost působí trapně (Bílá rada vs Sauron nutí k hořkému smíchu), hřejivé nebo vtipné momenty neexistují (Alfridův humorný kvocient je vážně nulový). Netěší mě Jacksonovy filmy hanět a odsoudit úpornou práci jeho a stovek dalších pár žlučovitými odstavci, Peter ale očividně ztratil pojem o kvalitě a poctivosti a jeho kreativní duše skončila smutně pohřbená pod hromadou RED Epiců a zeleného sukna a o tom se mlčet nedá. Bitva pěti armád bez problému získává titul nejhoršího dílu trilogie a je dokonalou tečkou za tímhle obřím a pořád dost nepochopitelným zklamáním. Jako fanda tolkienovského univerza bych si teď vroucně přál, aby se jakýkoliv případný budoucí návrat do Středozemě obešel bez Jacksona.
napsal Jakub B.
