Premiéry, 16. prosinec 2015 19:43 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Síla se probouzí? Probudila, mise splněna, uši odřené, kočka v košíkuRecenze filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015, 136', US)

RECENZE (AH) — Žádný spoilery! Tak instruovala česká distribuce a hlavně sám vím, jak by mě mezi řádky o audiovizuálu a tvůrčí zručnosti nepotěšil fakt, že uvidím Darth Leiu a zombie Vadera. Nic takového se v sedmé epizodě samozřejmě nevyskytuje a já se budu snažit nic důležitého neprozradit.

Esli chcete čistě panenskej zážitek a neviděli jste ani trailery, potom dál raději nečtěte.

Za třicet let se toho v naší i té filmové předaleké galaxii stihlo udát celkem dost – bohužel, schopnosti JJ Abramse pojmout tento strašidelný projektový moloch jako široký politický konflikt s přesahem (o což se de facto snažil Lucas v jeho nových epizodách) jsou víceméně liché – proto občas dochází k všeobecnému zmatení, co že je to ten První řád a kdo jsou Odbojáři nebo v jakém stavu (a existuje ještě vůbec?) je Republika – té konkrétně je věnován všehovšudy jeden rozmáchlý záběr. Rychle šroubovaný konflikt volá recyklační písně původní trilogie – to je totiž hlavní materiál, který byl pro sedmičku výchozím stavem. A je to dobře, chladné prostory akademií Jedi, knihoven a senátu jsou fuč, v The Force Awakens se hodně létá a hodně střílí, pryč jsou nekonečné pochůzky chladné dvojice Padmé/Anakina, zpět hodnoty přátelství a rodiny. Zjednodušeně a znovu: originální trilogie.

Definicí sedmičky je jedna z prvních linek, kterou vyřkne Tekka: “bez rytířů Jedi nemůže být v Síle rovnováha”. Vzhledem k tomu, že Jediové už nejsou tak v módě jako za časů Republiky, si dá divák dvě a dvě dohromady a hned mu dojde, jakou epizodu bude vlastně sledovat. JJ se navíc až přezbytečně snaží uspokojit a nakrmit všechny strany Síly, především pak skalní fanoušky (a tedy sebe), pro které nakupuje ingredience ze všech tří dílů (drtivou většinu z Nové naděje) a lepí je do celku, který šlape a funguje na jeden dva tři sto procent, od Cantina hudby přes roztomilé droidy, divnolidí z vesmíru po staronové postavy. Ty jsou středobodem snímku, s nimi se dvě a čtvrt hodiny divák sžívá a právě ony jsou tou novou, exotickou šťávou, která dodává nejnovějšímu rodinnému přírůstku tu pravou "cool" nálepku. Pozměňte pár jmen, míst, barev kůže a charakterových vlastností = dostanete extrémně přesnou kopii jednoho ze starých dílů. A i když je všechno větší, pompéznější a triky promakanější, osudovost chybí. Zbývá zábava.

S postavami je to dost přímočaré – jsou jednoduše boží. Daisy Ridley jako Rey považuji za castingový tah roku (dokonce před Del Torem, černým koněm Sicaria). Rey tak trochu sekunduje Skywalkera, z jehož prototypu se zdokonalí snad až příliš rychle. John Boyega je znovuobjevení talentu, který dal Finnovi/FN–2187 pro Star Wars dosud neznámou polohu hláškaře/sraba/husťáka, kterému prostě nejde nedržet palec, i když jednou regulérně zdrhne a pak pro změnu bez mrknutí oka dokáže plodit jednu lež za druhou. Finn ale dost rychle vyroste a nedostatek hrdinských vlastností ho paradoxně kreslí více hrdinským a normálním renegade stormtrooperem člověkem, méně přehodným robotem. A nezanedbejme fakt, že Boyega už nebude jen “ten černoch z Attack the Block”. Oscar Issac je jako pilot P–Dameron “prostě fajn”, mihne se pouze v několika záběrech a neslouží k ničemu jinému než k nošení informací, při kterém má na sobě a svých indigových vlasech nálepku “extrémně cool týpek, pojď ho pozdravit, dá ti bundu”. Jak by řekl ředitel společnosti Apple: "sranda je, že to prostě funguje".

Zvláštní pozornost si ale mezi hereckými tvářemi zaslouží Adam Driver aka Kylo Ren – záporák zastiňující Cumberbatchova Khana plus všechny ostatní rádobyzmrdy všech sci–fi posledních.. deseti let? Krom Vadera upřímně ani nepřichází na mysl podobné srovnání v rámci bad–guys ligy, opět škoda malého prostoru. Jeho původ a působiště není typicky zlo, a ať už to zavání Anakinem jak chce, pohnutky typu “byl jsem sváděn světlou stranou Síly” jsou pro sérii něčím zcela novým a charakterizují další typ nečernobílého antihrdiny, který je vlastně jen dospívající emař postrádající pevnou ruku otcovy výchovy, co někde našel červený lightsaber a neví, jak z toho ven.

Mladá krev má obrovskou dávku talentu a ještě víc potenciálu – škoda, že jim víc prostoru nedaruje příběh, který místo nich cpe do popředí kultovní hrdiny: ano, jsou super, ano, chceme je vidět, ano, nestydíme se za kapesník při prvních krocích Hana Sola ve Falconu s lajnou “Chewie, we’re home”. Jenom je jich prostě zbytečně moc, Carrie Fischer snad až nezdravě a Ford už taky nemá svůj mladistvý elán, a to v posledním Indym běhal ještě celkem vitálně. C3PO stihne při svém mihnutí dvě tři hlášky (pro něj tedy mise splněna), hibernovaný R2D2 v poslední čtvrtině nastíní dějiště příštího dílu a zázračně vyřeší neřešitelný lokalizační problém, deus ex machina styl. Gleeson je jako generál Hux slizce úlisný a během své oslavné řeči připomíná hitlerovského oficíra s ánem místo obličeje (mise opět splněna), Andy Serkis je jako nejvyšší vládce Snoke přešlap s potenciálem hobitího Azoga a stejně jako on kandidátem na nejodpornější CGI.

Je super vidět všechny pohromadě, Chewie nezestárl ani o chlup, Harrison ten Hanův lesk v očích a přiblblý úsměv taky ještě umí a instatní láska k legendám série tak trvá dál. Vidět odlétávat úvodní titulky je definice nostalgie, slyšet Williamsovo téma v momentech podávání rukou a přitahování zhaslých lightsaberů je.. jednoduše radost a pocta všemu, co bylo doposud ve franšíze dokázáno. Nejeden fanda sáhne i pro kapesník. Na druhou stranu, porovnáním všech sekvencí starých postav versus jediná noční scéna prvního shledání "nového" tria v zasněženém lese s dozvuky hroutící se planety, první konfrontace světelných mečů.. řekněme, že vítěz je jasný a poražený je v tomto případě Abrams, který má nutkání se příliš zavděčovat a málo točit svůj vlastní film. Pokud bychom odbočili do konkurentní franšízy – jeho Star Trek taky v mnoha ohledech přešel stíny svých předchůdců. Tady podobnou oslavu moderního pokračování raději nečekejte.☞ PINBACKER