Premiéry, 3. prosinec 2015 00:43 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Most špiónů - Tom Hanks proti zbytku světaRecenze filmu Most špiónů (2015, 135', US)

RECENZE (JB) — Je to ten nepříjemný pocit, jako si listovat učebnicí či pokročilou sbírkou šachových partií a shledávat, kolik z těch tahů už člověk pozná, kolik jich má jaksi mechanicky nastudovaných hraním a okukováním cizích her. Tak přesně tyhle pocity se vynořují při sledování nové spielbergoviny, soukolíčko kdesi uvnitř má tak skvělou stavbu a kvalitní olej, že neuslyšíte ani cvaknutí, v tom hrobovém tichu bez kazů a s odlesky neposkvrněné patiny svrchní karosérie se ale najednou začne po smítkách a nepřesnostech tak trošku stýskat.

Je to Spielberg a Hanks, dvojka, co v pravý čas dovedla vždycky naservírovat božskou či citlivou podívanou, v ten nepravý, rozumějte ve stádiu nižší soudnosti, ale prostě dovedou přetáhnout (řeč je hlavně o Stevenovi). Není to tedy případ Mostu špiónů, studenoválečná freska svědčí o neutuchajícím Spielbergově elánu, prazákladní instinkty se ale při pomyšlení na zasloužené vyšší hodnocení bouří. Jako by prostě nebylo jak si tenhle film oblíbit, jak s ním navázat vztah. 

 Začněme ale jakoby od konce, od toho, co se Mostu špiónů dá objektivně vyčíst. Technicky perfekcionistická režie a svižný a chytrý scénář nezapřou, kdo je v tomhle světě bohem. Spielbergovy ovečky musí nutně zažívat momenty citového, místy i vlasteneckého vytržení, které se do jisté míry dají chápat tak trochu ironicky, tyhle mikronáznaky ale stejně zanikají v šablonovitém tlaku na emocionální zřídlo reprezentovaném například i naprosto prvoplánovou výstavbou analogií tragické a ji zdánlivě připomínající běžné situace. Ne, jasně, že by to nevadilo, ale tam, kde žánroví kolegové dovedou být dospělejší a morálně rozrůzněnější, zůstává prostě Steven klasickým Stevenem, nebojí se sice ušpinit si režisérskou kšiltovku, vždycky na ní ale jasně musí prosvítat nápis „dobro“.

Přistoupit na tuhle hru je nicméně záhodno, v jejím rámci film funguje skvěle, osazen brilantním herectvem a bezchybným settingem rozehrává souboj jedince s nevyzpytatelnými komunistickými aparáty, který Hanks táhne sebejistě kupředu. Jsou to jednotlivé konverzace, slovní kličky, kde scénář boduje a lebedí si v ústech vynikající herecké sebranky. Sebastian Koch dostal možnost se i v menší roli řádně blýsknout a je Hanksovi naprosto rovnocenným partnerem, dokonce i přesto, že z vedlejších postav teoreticky není tou vůdčí. Primárním Hanksovým sekundanem je (měl by být) Mark Rylance jako stoický ruský špión Rudolf Abel. Je zdaleka nejzajímavější postavou filmu, nejen díky tomu, že Rylancovo herectví je naprosto k sežrání a člověk musí milovat každé jeho rezignované „Would it help?“, ale prostě proto, že on je vedle Hankse jedinou opravdu lidskou postavou filmu. Právě kvůli tomu je tristní, že epizodka s ním, která by normálně vystačila na celý film, se odehraje během první čtvrtiny a zbytek děje se Spielberg snaží rozehrát košatější hru s více charaktery, z nichž ale většinu jen beztvárně lepí na sebe a pravou emocionální dohru si nechává až posledních pár minut. Těžko říct, zda je to špatně nebo ne, možná by film plácající se jen v budování vztahu Hankse a Rylance neměl dost co říct, možná by se rozdrobil na řídkou konverzačku, je ale bez debat, že po Rylancovi se člověku celý prostředek stopáže nefalšovaně stýská, a dost těžko uvěřit, že by tohle byl čistě autorský záměr.

Spielberg naštěstí má mnoho co nabídnout – old school evropská kulisa je oku lahodící a Hanksovy anabáze opírající se o jeho sebevědomý právnický šarm fungují. Most špiónů boduje v minimalismu, pracuje s událostmi a propracovává se skrze mluvení a zase mluvení. Postavy včetně té Hanksovy jsou bohužel tak trochu generické, zachraňují je ale charismata jejich představitelů, nutno opět umínit Sebastiana Kocha. Je vlastně obdivuhodné, jak krásně to má Spielberg nalajnované, jak solidně graduje a pointuje, přičemž na konci dospěje přesně tam, kam potřebuje, do mírně nasládlého finále, kdy zlí nejsou poraženi, ale hodní si svoje urvou. Je to hrozně fajn, dostaví se fronta příjemných pocitů, ale něco prostě chybí.☞ PINBACKER