Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Druhý poločas třetího dílu Hunger Games s českým podtitulem ukradeným Stevenu Seagalovi finišuje sérii epicky, ale překvapivě nepubertálně, až se tomu jen těžko věří. Sváteční návštěvníci kina se budou šklebit a smát, film nad nimi ovšem morálně vítězí...

Hunger Games - Drozdajka bodujerecenze napsal

Jakub Brych

dne 19/11/2015

Nejsnesitelnější ze sérií, jejichž hrdinové jsou ještě takřka školou povinní (Harryho Pottera nepočítaje), konečně servíruje poslední, čtvrtou část, jíž byla vlivem šponování předešlých tří filmů v podstatě přiřknuta absolutní moc nad osudem celé série. Vždycky to bylo skoro. Ať u Rossovy jedničky či Lawrencovy dvojky a trojky, vždycky byly Hunger Games sérií, z níž jako by šlo vyždímat víc, jako by se v poutech pubescentní horní vrstvy skrývaly obsahově i emocionálně mnohem bohatší žíly. Nikdy to ale nešlo, nikdy nikdo nedostal možnost kopat dost hluboko na to, aby vytěžil všechno. Ani teď v posledním díle, který hodlám poměrně velebit, se to nezlomilo úplně, v tomhle případě je to ale konečně dost.
© 2015 Lionsgate

Hunger Games se pouští o píď dál, než většina young adult braků. Všechno jsou to hry na hrdiny, ukájení teenagerských choutek po vzrušení a dobrodružství a po osudových trojúhelnících a jiné fetiše. Tam kde si ale jinde hrají nevinně, povrchně, opatrně a strojově, Hunger Games jako by měly jasnou vizi, na co že si to vlastně chtějí hrát, a i když jim to samozřejmě vlivem komerčního předurčení není úplně dovoleno, využívají každou skulinku, jíž mohou aspoň na moment uniknout líbivé masovosti. Můžete namítnout, že za tohle vděčí látka předloze, že potenciál je v ní a na film se už musí jen zručně otisknout, filmová řeč je ale prostě jiná než knižní a bez trochy odvahy by i ty nejdrsnější předobrazy mohly snadno přijít o svoje hrany a navléct beránčí roucho. Tady zkrátka padá zásluha v ruce Lawrenceovy a ruce jeho crew.

Vlastnoručně upletenému biči diváckých očekávání se vyhýbá elegantně a skoro jako by dával vědět, že „tohle bylo celý naplánovaný, chtěl jsem vás šponovat až do konce, ha“. Když v první části Síly vzdoru (český překlad nepřestane frustrovat) veškeré epično jen avizoval a omezil se na drobné exkurze, už měl v ruce připravené solidní karty, jimiž teď uzavírá hru sebevědomě a nekompromisně. Je samozřejmě třeba mít na paměti, jaký že vlastně druh karbanu nám to tu probíhá. Nejsme na šampionátu v Kanastě, tady se jede dvaatřicet obyč karet, jimž se mohou hráči od nóbl stolků povýšeně smát, a svým způsobem oprávněně, tahle sada má svoje limity, i s malým balíčkem se dá ovšem zahrát velké divadlo. A Lawrence ho hraje. V rámci možností. Musí se tedy smířit s tím, že těžko rozjede opravdu funkční vojenský konflikt obestřený politickými machinacemi, těžko dá všem postavám dost prostoru, aby to mezi nimi opravdu fungovalo, a těžko si bude moct dovolit epilog hodný předcházejícího děje.
© 2015 Lionsgate

Ne, všechno to bude trpět umělostí a prvoplánovostí, složité procesy se pořeší během jediné scény a místy bude docela zmatek v tom, co se to sakra kolem děje. Na druhé straně má tohle svoje opodstatnění. Divákovy informace jsou limitovány informacemi, které mají hlavní postavy, a ty stále v rukou moc trumfů nedrží, v tomhle díle víc než kdy jindy je Katniss klínem mezi dvěma silami a sebevědomí a drzost se opět řádně fackují, vždy když už to vypadá, že film zabředne do patosu nebo klišé, tak přiletí uvědomělý políček. V tomhle opět HG bodují, nebojí se vyválet v bahně a vedle postav, jejichž smrt vás příliš nepřekvapí, občas zařezávají i ty, u nichž by to divák neznalý předlohy ani trošku nečekal. Pamatujete na finále sedmého Pottera? No tak je to něco na ten způsob. Opět se dostávám k tomu, že svět Hunger Games je vynikající kulisou, funkční kulisou, která by sice při bližším ohledání dala k dobru jen šedě naimpregnovaný papundekl, v jeho rámci se ale rojí postavy, které prozrazují uvědomělé psaní, práci s tématem, autorský záměr. Zatímco v klasických YA fantasy a sci-fi je obyčejně v absolutním centru hlavní protagonista a právě on i přes všemožné machinace sil kdesi „nad“ směřuje kupředu se „syndromem vyvoleného“, v případě Katniss se dost těchhle klišé boří. I když zprvu je klíčovým prvkem událostí a má určitou hmatatelnou moc, na konci se stává jen obětí vyšší hry a zjišťuje, kolik z toho všeho byly jen iluze a kolik z nich film podstrčil i divákovi. Je osvěžující, že tahle série nekončí v ohňostroji pastelových konfet a plejády svateb a finální Plutarchovy epištoly nakumulovanou a neodvolatelnou hořkost skvěle završují ozvěnou z reality.
© 2015 Lionsgate

Zamrzí snad jen to, o kolik lepší by Hunger Games byly, kdyby nesloužily jenom jako atrakce, ale daly se přepsat s větším důrazem na logiku. Kdyby ten systém pastí přímo v Kapitolu dával trošku smysl a kdyby politické machinace a taky epilog dostaly víc prostoru. Právě pánoprstenovský konec nekonec je vynikajícím přídavkem a prvkem, který vystřeluje Hunger Games stovky metrů nad žánrové rivaly. Záměrná rezignace na velkou katarzi je něčím mnohem dospělejším, než by se v podobné sáze dalo čekat. Ani vyšší míra brutality nezařídí tolik respektu jako směr, kterým se finále ubírá. Problém první půle filmu je, že všechno působí jako na oko, vražedné potenciály pastí se neúročí a naprostou většinu gratulací si zaslouží kanálová scéna se zubatými hnusáky skoro jak z Akt X, která je perfektně vygradovaná, hnusná a technicky precizní, čímž vyvažuje čas promarněný pobíháním nebo snahou o výstavbu konfliktu mezi Peetou a, ehm, Peetou.
Ale jde to. Lawrence nezklamal a zakončil hladové kvarteto líp, než kdo mohl doufat. Hunger Games překvapují finále, které místo patosu a usmrkanosti svědčí o jasném autorském záměru a o tom, že se tu přeci jen něco odehrálo, že děj i postavy prošly vývojem. Otázka „Kde je Peeta?!“ je konečně zodpovězená, ta hlavní otázka ale padá na mě a zní „Jaký jsou nový Hunger Games?“ A já s klidem v duši můžu říct „Hodně dobrý.“ Nečekejte klasický finiš s vypráskanými lumpy a usměvavými hrdiny. Tady se většinu času směje málokdo. A je to tak dobře.

Hodnocení zbytku redakce: