Premiéry, 11. listopad 2015 12:11 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Steve Jobs řekne více než tisíc slovRecenze filmu Steve Jobs (2015, 122', US)

RECENZE (JB) — Konfrontace, konfrontace, konfrontace. A tím bych mohl tuhle recenzi ukončit. To totiž Steve Jobs v kostce je. Dvě hodiny nevyčerpatelné studnice řečí, smrtící tempo, kamera přilepená na charakterech jako nejkvalitnějším vteřiňákem. Začínám schválně shrnutím, čím víc totiž návštěvník kina s koncepcí filmu počítá a čím méně jej pokládá za klasickou všední sumarizaci nevšedního života, tím lépe. Boyleův a Sorkinův film je totiž přesně tím, co u zmíněného typu typických biografií končí na podlaze střižny. Jsou to „přebytečné“ řeči, které kdosi pečlivě sesbíral a slepil dohromady.

A je to jízda. Dialogová jízda. Steve Jobs v podstatě rezignuje na klasickou dějovou gradaci, prodává se výhradně mocí dialogů, které servíruje jako tři intenzivní konverzační šlehy do žíly. Tři scény, mezi nimi pár flashbacků, pár vysvětlovaček, konec. Bezskrupulóznost by Boyle/Sorkinův přístup vystihovala asi nejvíc, je to prostě „tady máš postavy, a abys nebyl úplně mimo, občas ti poskytnem historickou skutečnosti, a pak vstřebávej“. Autorská vize jde tak daleko, že si z Jobsova života půjčí jen nevelkou výseč, která ani nemá výrazné ohraničení, jen nastiňuje a předznamenává, aby si obecenstvo surové skutečnosti a okolnosti domalovalo, s tím, že na zbytek faktů se kašle, a je úplně jedno, jestli je znáte nebo ne, pro tenhle konkrétní film prostě nejsou důležitá. Metoda je to spásná i zkázná, mizivý ohlas v zámoří se po zhlédnutí jeví jako poměrně logická věc, davy v kinech, z jejichž hlav se kouří vlivem informačního předávkování, najednou vůbec nejsou nereálnou představou, člověk se maximálně podiví, že komerčně film nezachránily davy geeků. I ti by ale byli lehce mimo, protože Steve Jobs vlastně vůbec není filmem pro fanoušky Applu ani elektroniky obecně. Sorkinův Jobs jako charakter by mohl v mžiku být takřka kterýmkoliv jiným zarytým vizionářem, stačilo by změnit jména ve scénáři, proto je film paradoxně mnohem otevřenější, než by se zdálo, zdaleka nejde o záležitost pro kmeny geeků, na druhou stranu, Steve Jobs klade na obecenstvo nemalé nároky. Nejde ani tak o to, že vyžaduje dvouhodinovou pozornost a soustředění, je to spíš v tom, že tenhle přístup od něj prostě bude málokdo čekat, a on se pak navíc za ty dvě hodiny ani neodmění vzletným, smyčci nabitým emocionálním finále s potenciálem rozbrečet všechny generace a kasty, ne, prostě dozní a jen vyzve ke chroustání obdržených dat.

Ne že by chybělo završení, je ale tak nemilosrdně utlumené, že při použití standardního diváckého metru může dost snadno upadnout v nemilost coby nedostatečné. Přitom je vyměřené do puntíku. Sorkin si vysekává z Jobsovy osobnosti, to, co „stojí za to“ zfilmovat, není to nostalgické ohlédnutí, spíš intenzivní ponor do zásadních momentů Jobsova života, do vyšponovaných chvil před třemi stěžejními prezentacemi v letech 1984, 1988 a 1997, během nichž navíc dochází k množství střetů s blízkými i „neblízkými“. Kumulace stresu a mezilidských konfliktů eskaluje a Sorkin má naprosto nevyčerpatelnou studnici replik, které ústy Fassbendera, Winslet, Danielse, Rogena a dalších prší a modelují postavy za běhu, bez jakékoliv expozice, bez nutnosti předchozího povědomí o tom, kdo je kdo, dokonce i bez nutnosti následného pochopení, kdo je kdo. Plastičností a bohatostí postav soustružených nekončící interakcí dociluje Sorkin jakési „univerzální funkčnosti“, tedy toho, že filmové charaktery přesáhnou reálný základ a zasahují obecenstvo bez ohledu na míru jeho prvotní zainteresovanosti.

Jsou nicméně momenty, kdy Steve Jobs zachází daleko a nechává obecenstvo se v neznalosti plácat trošku moc, je to daň za smrtící tempo, zároveň ale Sorkinova scenáristická manifestace, jíž dává jasně najevo, že nehodlá z ničeho slevovat. S Boylem si skvěle sednou, režie je minimalistická, většinu času až divadelní, obratně ale pracuje například s pointováním humorných situací, které místy zachází až do absurdna. Především si ale Boyle výborně vede herce. Michael Fassbender možná nemá adekvátní vizáž, vlastně je typově úplně jinde, než skutečný Jobs, ale jednou jiskrou v irsko-německém oku si podmaní i znechutí davy. Hned po něm je tu ovšem Seth Rogen, právě jemu vděčím za jedny z nejsilnějších momentů filmu, především protože komediální matador a mistr světa v disciplíně „tělnatý hrubián“ najednou přepíná do tklivých poloh, jen s lehkými humornými podtóny, a ono to vážně vychází. Ublížený Wozniak je tragická postava, která jediná opravdu soupeří s Jobsem a morálně mu sakramentsky dává na frak. Rogen prostě válí.☞ PINBACKER