Premiéry, 20. listopad 2023 11:15Měli jsme zachránit PeetuRecenze filmu Hunger Games: Balada o ptácích a hadech (2023, 165', US)

RECENZE (AH) — Francis Lawrence a já si moc nerozumíme, chtěl jsem proto na jeho nablýskaný prequel za jeden sto milion dolarů ke čtyřem již existujícím filmům z kasovně úspěšné série Hunger Games přistoupit bez rešerše, trailerů i jakékoliv zvědavosti. Začít s tímto světem tak nějak znovu, s čistým štítem. Po šedivě podprůměrné hodině a půl v kinosále hlavní dějová linka Balady ptáků a hadů zdánlivě končí a autorovi tohoto textu se v hlavě smolí kritická recenze na podprůměrný, generický produkt rychlé a povrchní zábavy, kde absentuje cit, vkus, logika a bazální dobrota tvůrců v duševní štěstí diváka. Nicméně jakž takž stravitelný produkt! V duchu moderních časů: spolknout a rychle zapomenout, jde se dál. Jenže. V Baladě po vyvrcholení nepříliš divácky atraktivních gladiátorských her (a tím i dramatického oblouku většiny postav) následuje ještě dovětek? Pisálek na tiskové projekci nechápavě svítí telefonem do press kitu a on ten epilog (dělený naprosto a bezmezně nepotřebně do třetí kapitoly) trvá ještě přes hodinu. Tak to ne.

V měřítku podprůměrnosti a nijakosti nelze z pohledu tvůrců obhájit monstrózní stopážovou přebujelost. Scorsese má v Zabijácích rozkvetlého měsíce (2023) ještě o hodinu déle a na hodinky se u nich rozhodně nekouká, Balada o ptácích je oproti nim nejpomalejším filmem všech dob. Různé stupně utrpení jsou úměrné různým stupňům divácké odolnosti, ale i drobná tortura je na necelých třech nekonečných hodinách neodpustitelnou sadistickou hrou. A když už ne Lawrence za kamerou či Arndt u papíru, tak alespoň studio či testovací projekce přece museli podchytit tento zrádný úmysl, jímž vyvolané cyklické trapno přesahuje v kinosále hranici snesitelnosti.

Logika snímku počíná expozici se skupinkou pozdně náctiletých studentů, jejichž školní stipendium jednoho krásného dne přestává viset na kvalitě školních známek, nýbrž na tom, jak pečlivě vytrénují a marketingově prodají jim přidělené otroky odsouzené na téměř jistou smrt. Fašistická dystopie tropí hlouposti v krvavých hrách jak z římského kolosea, uvnitř se ovšem odehrává klasická zamilovaná seance dvou vysoce pohledných a uvnitř nezajímavých postav. Nacházíme se s nimi v převážném světě, kde všechna rozhodnutí a interakce znamenají dramaticky přešponované a přeosudové scény, děj se neexponuje a nevypráví v obraze, ale na papíře, v cyklické sérii dialogů bez pokusu o humor, s prostorem jen pro scénářem šustící prázdné floskule a výroky nasáté kýčem. Mezi jednotlivými aktéry existuje zmatená síť vztahů, která postrádají režijní uchopení, figurky jsou většinově pouhými náčrty, nikam nesměřují, jsou nesympatické a mdlé.

Balada o ptácích a hadech se tak stává dalším z řady laciných, cíleně produktových snímků založených na zavedené značce, co dává světlo světa postavám se jmény jako “Volumnia Gaul”, “Hilarius Heavensbee” či “Pliny Harrington”, k nim představuje nové hrdiny Coriolanuse a Lucy Gray Baird, jejichž herci se mezi ostatními šmudly pyšní krásnými tvářemi, propracovanými těly a povrchně outsiderským půvabem. Balada se ve spoustě svých aspektů podobá Fantastickým zvířatům, jen je ještě o fous zbytečnějším apendixem. Hlavní postava je přítomna téměř v každém záběru a její dramatická smyčka nemá sebemenší šanci na zodpovězení otázky, proč byla v předešlých filmech (hraná Donaldem Sutherlandem) tak zlostně fascinující. Je taky s podivem, že snímkové tematizování zvrhlosti reality show a konzumerismu je reflektováno tvorbou zase dalšího z již existující a početné řady filmových adaptací knižní série. A v provinčních krajích, kde plebs těží uhlí a kope brambory, se v podzemí po večerech samozřejmě tančí na irskou hudbu. Kruh klišé se uzavírá a Lawrence točí vycizelovaný nevkus, co příkladně demonstruje všechny neduhy dnešní doby.☞ PINBACKER