Premiéry, 5. listopad 2015 10:40 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Spectre je panoptikum zbytečnostiRecenze filmu Spectre (2015, 150', GB/US)

RECENZE (JB) — ...tu bondgirl. Emocionální dohra Skyfallu znamenala vynikající půdu pro zasetí a sklizeň záhad vyvstanuvších během procesu zavedení craigovské bondovské persony, vlastně tak trochu to, co Quantum of Solace zamýšlelo realizovat v atmosféře vzteku a touhy po pomstě, jež rozpoutalo Casino Royale. Jako by ale Bond se srdcem z kamene neuměl tyhle prodloužené hry dohrávat a svědčily mu spíš ty ukončené jasně 2:0, protože Spectre opět nezvládá na Skyfallem precizně natažené a naladěné struny zahrát nic víc než jen čtyři nejjednodušší akordy v prostoduchém rytmu. Ani na stradivárky holt nezní všechno dobře.

Možná je to z části smůla, tak jako si rolník zoufá nad nízkými srážkovými úhrny, mohl by Mendes spílat nedostatečné invenci v celém týmu kolem Spectre, ovšem i extrémní sucha prostě sem tam přijdou a člověk s tím nic nenadělá. Vlastně tahle představa absolutní myšlenkové vyprahlosti hezky souzní s úvodní i téměř závěrečnou lokací – zaprášené Mexico City a pouze nádraží čítající vlaková stanice uprostřed pouště. Jenže tam, kde 007 netrpí výhní ani žízní, čeká na nic netušícího diváka dvouapůlhodinová pouť plná nepříjemné frustrace z nenaplněných očekávání, k tomu navíc nenaplněných způsobem, který si zmatená oběť bude docela těžko v hlavě odůvodňovat.

Spectre se přitom prozradí už úvodní klasickou honičkou. Craig se prohání po samém okraji střechy a je cool, dění kolem ale unaveně selhává v dospívání k zlomovým momentům. Napůl nesmyslná bitka ve vrtulníku je rezignací jak na logiku, tak na efektnost – to první by nevadilo, to druhé už bolí. Vynikající nápad je vlastně jen nápadem, takovou jednohubkou na úvod, která mírně nakopne a rozehraje pátrací anabázi, v ranku bondovských eskapád ale působí všedně. Je to pak hudba, která diváka ujišťuje, že se právě stalo něco dramatického, nedělá ale vlastně nic víc, než by mohly textové vysvětlivky „teď pociťujte úžas“.

Spektru zkázonosných prvků Spectre vévodí pochybná motivace a nekončící cílová rovinka, jež spolu dohromady tvoří jakýsi mučivý časový skřipec (a mám na mysli ten mučící nástroj), který všechny propriety náležející k typické bondovce, tj. honičky, bitky, lokace, vnadné děvy, atd., natahuje a ředí a ničí tím většinu důvodů, proč se z nich těšit a proč se na ně těšit. Mendes nás tak sice podarovává nadstandardní dávkou praktických efektů, které jsou opravdu vidět, především honička v horách z nich těží, ale v neautorské rozplizlé koláži jsou jen okýnky, milisekundovými ňamkami bez dozvuku a ve většině případů i bez „Ó!“ efektu. Příkladem za všechny budiž automobilová honička v ulicích Říma s roboticky mlčenlivým Bautistou, která by mohla svou rutinnost svést leda na snahu držet se realisticky při zemi, ale to byste Bondovi nikdy nespolkli a verdikt je prostě jednoznačně „nuda“.

Nejzvláštnější a krutě absurdní je ale to, jak moc se Spectre prezentuje coby bondovská reminiscence, jejíž cíl je poskytnout obecenstvu střípky agentovy minulosti, a jak moc se jí to nedaří a místo toho zůstává chladnou a odosobněnou kalvárií bez kříže. Bond neřekne, neukáže, nepřizná nic, co by svědčilo o nějaké osobní motivaci, jede jen na výpary komplikovaného vztahu se zesnulou M., o uvěřitelnosti citu k Lée Seydoux ani nemluvě. Cenu za kardinální selhání si ale bohužel odnese Christoph Waltz, který jako by od Hanse Landy nedokázal najít důstojnou záporáckou roli. Kritizovat linku postavu jeho antagonisty, řečeného „původce veškeré Bondovy bolesti“, je vlastně tak snadné, až zákeřné, asi jako hanobit mrtvolu. Životní křivdy shrnuté v minutovém dialogu, bizarní způsob mučeni, školácké chyby, křečovité „evil plany“, rychlý odchod ze scény. Blonďák Silva před třemi lety si možná dal na čas s příchodem, entrée to ale bylo prvotřídní. Waltz má zkrátka oproti Bardemovi drobnou nevýhodu – nemá nic v ruce. Nemá roli na tělo, nemá co říct. A to je i zásadní problém Spectre – mluví se dost, ale nikdo, opravdu nikdo tu nemá co říct.

Scénář je ploché neudržované hřiště okresního fotbalového klubu. Tahá propriety z minulosti, navrací na scénu Martini a Heineken teče potupně po podlaze, skloubit staré a nové mu ale přes veškerou snahu nejde a přimíchávání bourneovských a huntovských motivů do příběhu jen dokonale zadupává do země suverenitu značky 007. Bez podpory nápadité akce a charismatického záporáka a s rádoby psychologií založenou na jedné staré fotografii je jen řemeslně zvládnutou exkurzí do světa, jehož základní propriety už dávno nemají moc ohromit, pročež je pouhopouhé splňování žánrových standardů nutným zklamáním a podepsaným rozsudkem brzkého úpadku v kinematografickou šeď. Spectre vlastně není ani pokusem o kopii Skyfallu, jeho myšlenková kapacita ho nepředurčuje být ničím víc než rutinou, jako by Mendes na plac vůbec nedorazil a pouze poslal v mailu odškrtávací seznam nutných úkonů.☞ PINBACKER