Premiéry, 29. červen 2023 16:52Dálky už nevolajíRecenze filmu Indiana Jones a disk osudu (2023, 154', US)

RECENZE (AH) — Není. Tedy určitě ne s tak zdánlivou lehkostí, jako se to dařilo Spielbergovi a Lucasovi v osmdesátých letech. Nový Indy má dvě a půl hodiny, disponuje nejbohatší stopáží ze všech svých dílů, a přeci se u něj nelze zbavit pocitu, že zatmívačka se siluetami hrdinů jedoucích do západu slunce z Poslední křížové výpravy (1989) měla být tou opravdu poslední. Spielberg se k látce po této poslední klapce trilogie následně vrátil po dekádách odmlky v roce 2008 a narazil. Na vlastní legendu nedokázal navázat s tou proslulou lehkostí jemu vlastní, a i když je Tajemství křišťálové lebky (2008) v určitých kuloárech kultem, mantinely uvěřitelnosti, nadsázky i grotesky v něm autor halabala prorazil. Tehdá Fordovi táhlo na sedmdesát a Steve ho nechal zavřít do ledničky, se kterou Indy přežil výbuch při testu atomové bomby. Jak uvěřit obdobné eskapády Indyho ve verzi dědy, kterému táhne na devadesát? Proč o něm vlastně dál točit?

To zůstává v mysli po celou dobu sledování a snímek se na to pokouší poprvé odpovědět až po dvou hodinách v nečekáném finále, které je odvážným riskem rozšiřující již zavedený prvek nadpřirozena. V něm se snaží nabídnout Indymu naději na bondovské zakončení jakési čtyřicet let trvající dramatické smyčky jeho bytí. Tenhle svěží vítr  rychle maže agresivní pěst od Phoebe Waller-Bridge (jejíž jedinou zdejší funkcí je hrát otravný sidekick klon Phoebe Waller-Bridge) a skutečný důvod existence snímku je tím pádem jen jeden: nostalgie. A to je s prošedivělým pánem, co místo gymnastiky na provazových mostech pajdá po bulvárech šedesátkového New Yorku, prostě málo.

Mangold tak vsadil na recyklaci ingrediencí, co dělaly Indyho Indym a jedinou zajímavou invenci předvede v nefalšovaně dojemné tečce a taky v dost slušném prologu, který se odehrává ve čtyři-a-čtyřicátem, kdy omlazený Ford rozdává facky a kopy ve vlaku plném hajlujících vojáků třetí říše. Úvodní část nepostrádá jiskru, a i když Hollywood stále slepě věří, že počítačem omládlé tváře stárnoucích hvězd nehraničí s uncanny valley ošklivnem, tak je to tady až na vyjímky vlastně v pořádku. Mangold ale následným skokem do šedesátých let započne vlastní, předem prohraný zápas s počítačem, kdy všechno to, co na Indym milují generace cinefilů, je nahrazeno nevzhledným strojometem, kde neexistuje fyzika, váha hmoty, neexistují zranění, absentuje napětí. K jedné z nejlegendárnějších sekvencí osmdesátých let stačil jeden tank, poušť a spousta filmařských nápadů. Nástroj osudu nemá po třiceti letech na bezmála třech hodinách ani jedno z toho.

Studio místo dobrodružení v kobkách exotických dálek, co zase jednou volají, nechá stárnoucí hrdiny kulhat v halách studia, co suplují ulice měst, Times Square i prachobyčejnou jeskyni. Jde o nutný zástup jednotlivých lokací z úkolníčku vzniklém na brainstormingu znuděných producentů, slouží pouze jako fyzické pozadí pro nekončící sestavu honiček bez nápadu s nudnými protagonisty a ještě nudnějšími antagonisty. A to platí tak nějak všude, studio zkrátka vsadilo na jistoty minulosti, než aby zkoušelo cokoliv nového.

Touto zabředlostí je ale Mangoldův příspěvek lokálně umrtven a nekřísí ho ani na vlastní poměry originální rozuzlení, co doráží zčistajasna a z neschopné, nezajímavě generické bandy fašounů–nihilů (které nepomůže ani jindy spolehlivý Mads Mikkelsen) vytvoří ještě neschopnější trouby. Mangold nekompromisně rozmělňuje jakékoliv tempo, neobratně pracuje s postavami a staví na hlavu jejich vztahy, respektive je buďto redukuje na nostalgické mávání, nebo silácky nutí do nelogických situací, jen aby uspokojil požadavky funkčnosti scénáře, jehož hnací silou je stará dobrá hra na kočku a myš.

Nejvíc ale bolí ta absence jakékoliv hravosti. Je obecně těžké jakkoliv navazovat na nepopiratelného génia mizanscény a mistra vnitrozáběrové režie, toho, co dokáže vykouzlit nejen nezapomenutelnou honičku z miniatur důlních vozíčků, ale který i prachobyčejný výslech svázaného Conneryho a Juniora v útrobách náckovského hradu transformuje do gagu s divadelní scénikou hodné síně slávy světové kinematografie. Tam, kde Spielberg opečovával každé filmové políčko, tam to Mangold nechává tak nějak plynout stále kupředu, a posílá tak konec jedné z filmových legend do šedivého průměru produktu bez duše.☞ PINBACKER