Premiéry, 4. květen 2023 10:38Testováno na zvířatechRecenze filmu Strážci Galaxie: Volume 3 (2023, 150', US)

RECENZE (AH) — Přínos Jamese Gunna pro současný celovečerní popkorn je větší, než se může na první pohled znát: od osobitosti trailerových prezentací, kterou od roku '14 kopíruje každý větší filmový flák, po roli popkultury a její intertextuality ve fantaskních, smyšlených světech komiksu. Na první poslech jde o vymetání pavučin playlistů golden oldies z minulého století, současně dost nadužívané – stačí kouknout na PR všech komiksáren a velkofilmů od prvních Strážců a dál: velmi často nacházíme remix nadnárodně známé odrhovačky, na jejíž náladu je snímek zpravidla nastaven. Konsenzus veřejnosti pak určitě panuje nad gunnovskou značkou odlehčenosti, která byla pro "bunch of a–holes" tělem i duší a pro tehdy pře–vážné MCU tak vítaná. Jenže to jsme o deset let zpátky, kdy se pro originalitu trhaly ruce. Tenhle recept se začal rychle opisovat a nucená legrace se celkem rychle zajedla.

To byl případ druhých Strážci Galaxie Vol. 2 (2017), kde se sice dál budovalo pozadí postav (hlavě Quilla), otravnost v nich ovšem často přetékala únosnou míru a hodně se recykloval původně nevšední tón a nápad. Gunn se následně odvázal ze řetězu aby naservíroval řež ve skvělém Sebevražedném oddílu (2021) u konkurence, a teď končí! A i když se mu kapesníčkové finále trilogie vcelku povedlo, je tohle odcházení načasované na nejlepší možnou chvíli. Dává totiž naposled ochutnat z té fáze (nebo lépe řečeno části) Marvelu, která se nebála vybočení z vlastní normy, přemrštěnosti, přiznané jalovosti i sympatické srdečnosti. To se Gunnovi přičítá k bodům a s přihlédnutím na export, co z konglomerátu přichází v nejnovější superhrdinské fázi (odstrašující trio Quantumania (2023), Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (2022), Thor: Láska jako hrom (2022)) je dost nejasné, co bude s monstrznačkou dál. Snad už do toho ale nebude mluvit Taika Waititi. A naštěstí ani Gunn.

Ten se totiž jako režisér partičky ztroskotanců už vyčerpal, jako scenárista trochu méně a jako řemeslník naštěstí vůbec. Proč ale recenze začíná tímhle přehledem: byla to zkrátka první věc, co přišla na mysl se skončením titulků i potitulkových scén. Gunn bude na zdech továrny na hrdiny navždy zapsán jako potřebné zrnko v soukolí generičnosti a sentimentalita jeho loučení s partičkou sympatických idiotů je tím umocněna. "Volume 3" přitom trpí spoustou neduhů svého předchůdce a i mnohých dalších "produktů od Marvela", z nichž některé pro svou škodu povyšuje. Děj je sice relativně přehledný, ovšem i zkratkovitý, vysoce přitroublý, plný zbrklé honitby za plejádou McGuffinů, extrémně sebedojímavý a po dekádě bitev o vesmír už prakticky všemi směry vyčpělý. Snahy o nadnesenost tu ústí v to, že postavy místo smyslu pro humor prostě jen křičí a kopou, důraz na zakončení jejich třífilmových dramatických smyček je uspěchaný i nelogický. Ayesha a Adam Warlock tu jsou uplně navíc, Quill nově definovaný faktem, že pije alkohol, protože jeho mrtvá láska je fyzicky opět přítomna z jiné časové osy, na závěr proskakuje vakuem ála Sunshine (2007) a pak se zničehonic vrací ke kořenům (tahle fotka ti vypadla z báglu). Závěrečná porada přichází znenadání, traumata podle všeho pod povrchem bublají, i když tomu tomu nic moc nenasvědčuje, a vtipy jsou opsané z dost podprůměrného SNL skeče.

Naštěstí jsou třetí Strážci dvěma syžety v jednom: vedle šedivě průměrné, přesto dostatečně zábavné "guardianské" taškařice skrz naskrz galaxii plyne ve filmu paralelně ve flashbacích povedený mývalí origin bolestmi protkaného Rocketa. Tam Gunn úročí svoje poctivě brakové počátky, přepíná žánry a vypráví bajkovou pohádku i horor s přesahem. Obojí tne i přes prvoplánovost do živého, místo potřebné chvilkové lamentace nad viděným Gunn ale zběsile stříhá zpět do vesmírné grotesky a působí tonální chaos, který kontruje relativně vysoké tempo a emočně nabitá urgence: tým bojuje s časovým presem za záchranu smrtelně raněného kamaráda. To tvoří osobnější atmosféru a odhaluje bobtnající srdíčko, které pod fasádou téhle partičky vyděděnců deset let dřímá (a pro které se k ní stále vracíme). A právě tahle srdečnost v konfliktu s outsiderstvím a vehementní snahou o procedurální zahrabávání vlastních traumat bylo jedním z největších lákadel série – gagy se tu totiž rychle zají.

Jeden si tak s podivem povzdychne nad tím, že mu z prostřihů do sci–fi množírny zviřátek za burácení Flaming Lips, Alice Cooper nebo Radiohead přisolí popkorn vlastní slzy, vyvolané navíc zkřiveným obličejem počítačem generované postavičky (s výtečným hlasem Bradleyho Coopera), do něhož dokáže Gunn vpravit víc sympatií než všichni ostatní autoři do čehokoliv v tomto univerzu. A i když se tyhle dva póly nálad ve filmu nešťastně perou (často navíc v zaraženě nepadnoucím střihu), vygenerují hned několik momentů, co jsou nesnesitelně výborné. To lze ve snímku silně založeném na audiovizuálnu se spoustou vysoce kvalitní eye–candy akce (je tu jedna hodně památná řež à la Doom) rozhodně považovat za úspěch. V rámci konkurence i vlastního servisu aktuální fáze sériové výroby je to skoro malá revoluce.

Nu a pak je tu další z generických záporáků (tentokrát teatrální wannabe bůh hrající Shakespeara "High Evolutionary"), další z přestřelených závěrů a poctivá dávka cringe s tanečkem, u kterého se ta Florence s Mašinou mohla klidně mihnout v komparzu. Asi by to bez toho bylo příliš temné. Po odečtení neduhů a opakovené recyklace totožné látky tak na skóre zůstanou kladné body pro Gunna, jádro stále validních, zajímavých postav, se kterými si scénář občas dělá úplně co chce, ale co si přesto ponechávají tunu diváckých sympatií. Je to proto, že se nám ještě neokoukaly? Měl už Pratt lepší roli než Star-Lord? Diskutujme. Je to, co s trpícími zviřátky i vyděděnci cítíme, "opravdová" bolest ze stesku, nebo jen podvratná exploatace sebelítosti Jamese Gunna? Nu, jasný je pouze fakt, že tohle finále nefinále bude rozhodně o parník subjektivnější a osobnější než kdy jindy, a to je přece fajn. Generičnosti už bylo v téhle značce až až.☞ PINBACKER