Po třech letech od propuknutí pandemie Covid-19 vstupuje do českých kin nový dokumentární snímek Víta Klusáka. Kromě tragikomediální reflexe a kronikařiny dvou let nebývalého společenského zemětřesení s sebou nese i varování nad současným stavem věcí, což částečně prozrazuje už ve svém názvu. Nápověd k rozklíčování témat a vzkazů díla je vícero, ponořme se proto zpět do časů ztráty kontroly, jistoty, hodnot. Nejsou zas tak daleko.
Velké nic, 2023, 103', CZ Adam Hříbal / Hypermarket Film
RECENZE (AH) — Načasování vstupu Velkého nic do tuzemské distribuce je první výhrou: koronavirus je v drtivé míře potlačen, spojené síly lidství, demokracie a ohleduplnosti zdánlivě zvítězily a lidský roj modernity se bez větších okolků svižně vrátil do zajetých kolejí. Ti šťastnější, kteří během pandemie neztratili své blízké či vlastní život, mohou nyní v času neonormalizace globálního statutu quo snít vlastní hororový sen o zástupu zoufajících: z jejich perspektivy se toho po konci dvouleté doby šílenství moc nezměnilo. Překonalo spolčení hlupců kolektivní krizi hodnot a spojila se názorová rozdělenost? Zvládli jsme minimalizovat důsledky katastrofy a s nadhledem vyřešit polarizaci obyvatel Čech, Moravy i Slezska? V pravidelných návštěvách střihu do pedagogova kabinetu to ve snímku trefně a nadčasově vystihuje Karel Vachek: "lidi na sebe po druhý světový válce byli měsíc, dva, fakt moc hodný". Nu, jak je mysl pána tvorstva ve vlastní moderní moudrosti stále šokantně omezená. Velké nic se na tento postulát snaží poukázat a nezapomenout.
Adam Hříbal / Hypermarket Film
Klusák točí nově v režijním tandemu se svou partnerkou Marikou Pecháčkovou, jejíž dohled se pro kvalitu výsledku ukáže jako klíčový. Pryč je jáčkovská manýra i typicky klusákovská exhibice, vehementní snahu o investigativu staronových lidských vlastností nahrazuje nefalšovaná observace hraničící s dokumentární esejí vyprávěnou obrazy, detaily, světlem. Ich forma absentuje a Klusák je ke světu syžetu a tím i k zachycené realitě nezvykle smířlivý. Vizuál nevšedních celků prázdna jindy zalidněných prostorů se samozřejmě nabízí, meditativnost jeho skládání mluví hlouběji a výřečněji než většina ostatních rozprav z úst postav dokumentu. Vyklidněně pozorovatelskou část doplňují portréty pacientů, doktorů a dalších ze "subkultur" pandemie, včetně známé dezinformátorky Peterkové; politická bezzubost covidové doby stojí mimo záběry a AB se mihne vzácně jako neschopný pekelník a neurčitá figura zla. Poetiku doplňuje již zmiňovaný Vachek – ten přispívá typicky vachovskými úvahami nad jsoucnem, kterými dodává tématům snímku odstup i hloubku.
Adam Hříbal / Hypermarket Film
Snaha vtisknout krizovým měsícům tváře a postoje vyjádřené mluveným slovem jejich účastníků je pochopitelná, pro celovečerní dokument tak nějak nutná. S postupem stopáže navíc názorové protipóly podstatně zhoustnou a do divákova hledáčku se z fragmentů dostane jeden komplexní celek, tezovitý portrét ztracené společnosti, jejíž slabost i sílu dvouleté šílenství vyzvedlo z mlhy blahobytu a relativní pohody. Nebyli jsme ale ztraceni vždy?
Velké nic vyloženě nevyžaduje divákovo aktivní zapojení, dialog s ním ale podporuje a odměňuje. Po úvodní desetiminutovce beze slov si navíc jeden skoro přeje neo-Klusáka, co se bez bázně a hany vrhá do lítého boje experimentálních vod a komunikuje striktně skrz vizuál, bez figur a mluveného scénáře. Tato poloha tu má ostatně nejdrtivější dopad – nevyvaruje se několika chyb, využitá asociativní montáž přesto funguje (i když místy prvoplánově) a stará se o soustavné zapojení diváka do stopáže. V satirickém závěru Klusák stříhá brněnskou operu se sopranistkou z jednoho z medailonků do demonstrací na Staroměstském náměstí a obecného protestu proti čemukoliv, co bylo zrovna po ruce, a transformuje stokrát viděné televizní záběry z širokoúhle černobílé do nefalšované antické tragédie. Nebo komedie?
Adam Hříbal / Hypermarket Film
Vystkytnou se i nadužívané výrazové prostředky, co dovanou závan starého Víta – motiv hřmění se záběry na pověšené obrazy Hieronýma Bosche či zpráva na mobilním telefonu, která jednu z postav autorsky soudí (pro neznalé je její přítomnost ovšem potřebná). Jinak tu ale není nic na sílu, nad událostmi zkarikovanými figurkami typu docenta Flegra i ex–novácké novinářky Peterkové nachází dokument soucit a nemalou dávku pochopení, což je pro tuzemskou antivax scénu nevídanost a pro Klusákovu manýru s Daliborkem vítaná novota. Je tohle onou lekcí, co mohli po dva roky prázdnin ti citlivější z promořených studovat? Více empatie a snahy o porozumění dvou táborů opačných spekter? Klusákovu nic se daří dojít ke smíru a přeskloňovaný Covid-19 tu v konečném důsledku slouží opravdu jen jako rošťák v pozadí, co tematizuje tyto (pro mnohé o dost palčivější) otázky. Kronikářství leda tak z výprodeje, převahu má esejisticky přesahové tázání tam, kde neexistsují snadné odpovědi.
Distributor na snímek láká s anotací, v jejímž závěru zmiňuje, že "(tvůrci) vytvořili tak absurdně úsměvnou zprávu o naší společnosti." I když je výsledná dojmologie societu spojující, nikoliv rozdělující, kreslí stav existence, nad kterým je možno se "absurdně usmát", pravděpodobnějším scénářem bude ale bezmezný smutek a marnost. Tak šup z kina ven do cyklického honu za životem.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — I ta šíleně prvoplánová nudistická pláž se s titulkovým songem "Nazdar jídlo! Ahoj pití!" odpouští ("život nemusí být nutně nudapláž") a místo kyselosti dojde pokřivený úsměv nad portrétem zmatené doby, co byla ještě před nedávnem denním chlebem všech. Úsměv o to nejistější při myšlence nad dokumentaristickým růstem Víta Klusáka, který točí od nultých let svůj nejlepší film.
napsal Adam H.
