Ve státě Louisiana měl podle nepodložených informací páchat zlo sériový vrah, který se snažil své oběti vylákat z domu tím, že jim na verandě pustil nahrávku plačícího dítěte. Jak byste se v takové situaci zachovali Vy? Přidali byste na hlasitosti večernímu zpravodajství? A co kdyby se na Vás vyvalil jekot i z obrazovky? Přepnuli byste pohotově kanela? Pak si neodpustím malé varování, že v režijním debutu Maggie Gyllenhaal děti naříkají opravdu hodně.
RECENZE (JS) — Leda Caruso (Olivia Colman schopná dokonale zahrát 18 rozdílných emoce snad i zubama) není tou nejideálnější návštěvnicí Vašeho rezortu. Jako profesorka srovnávací literatury si do Řecka přijela odpočinout, ne se někomu zavděčit, ne se někomu zalíbit. Sebemenší nepohodlí dává hlasitě najevo, nevyžádané interakce ukončuje razantním odseknutím. Člověk by ji snadno mohl zkratkovitě označit jako typickou “Karen” (existuje obdoba takového pojmenování i pro muže?), neomluvitelně by ji tím však ošidil o plnou šíři jejích osobnostních skulin, špíčků, škvarků, plísní a předností. Spokojenost je pro ni nedosažitelný světlý zítřek a realitě na hony vzdálená vidina zaslouženého klidu mizí rychleji než toaletní papír z regálů při lockdownu. Do pokoje svítí maják, ovoce v míse není umělé, a tak hnije, šišky bez varování dopadají na záda a pláž se plní, plní a plní, hluk, rachot a vřískot narůstá. Jak to ve Smrti v Benátkách (1971) činila cholera, utahuje se i zde pomalu smyčka nad slunnými dny.
Netflix
Příjem vitamínu D nakonec ale nejvýrazněji naruší panika místní Niny (ta díky skvělé Dakotě Johnson působí laškovně a nepřístupně zároveň), která nemůže najít svoji tříletou dceru Elenu. Tu nakonec objeví právě Leda a postavy, které by se jinak patrně nikdy nesblížily a jež pojí snad jedině zkušenost mateřství, musí čelit povinnosti prokličkovat se nově vzniklým, jen nikým nechtěným vztahem mezi nimi. Svou troškou do mlýna přispěje i malá Elena, která je celé dny k neutišení poté, co na pláži ztratí svoji nejmilovanější panenku. Leda se zájmem a z relativně bezpečného povzdálí ženu s dítětem pozoruje a profesně deformovaná provádí komparaci se vzpomínkami na výchovu svých dvou dcer. A není to vůbec pěkné ohlédnutí. Jessie Buckley k tomu jako mladá Lena hraje po loňském Asi to ukončím (2020) opět první ligu.
Jako člověk bezdětný si neumím ani představit, že bych kvůli nim prvních pár měsíců nedostal svých osm hodin spánku denně, že bych musel při procházce městem přetrpět jejich nepřizpůsobivost nebo že bych musel stopnout právě rozkoukaný seriál, jen aby se najedly. Naštěstí mám mnoho přátel, jejichž ratolesti mi pomáhají opravdu pochopit rodiče, které občas napadne lapit svoje potomky za paty a rozbít jim hlavu o roh krupičnou kaší pokapaného kuchyňského stolu. Protože myšlenka není trestná!
Netflix
Temná dcera je nemilosrdně opravdovým obrazem rodičovství. A protože spojení “dobrý rodič” je oxymóron, nikoho nehodnotí a jen pozorně mapuje. Někdo najde v dětech smysl bytí, někdo s nimi smysl bytí ztratí. Někdo pro ně dovede potlačit svoje potřeby, někdo jim nedokáže obětovat svoji kariéru nebo sny a tzv. si zničit život. Každá dobře míněná rada je po zásluze potrestána. A otázky, do jaké míry jsou dospělí nakonec jen velká mimina, co si chtějí hrát, tápající při výchově ve tmě, jak hluboce jsou v nás zakořeněná rozdílná společenská pravidla pro otce a pro matku, nebo do jaké míry jsou nám tyto role přirozené, nemají jednoduchou odpověď, to ale neznamená, že bychom si je neměli pokládat. Je to těžké, je to bolení, ale nic lepšího nevymyslíme.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JS) — Tohle jsem nečekal. Žhnoucí filmové paprsky, před kterými není úniku. Se spálenými zády na tuhle letní výheň ještě dlouho nezapomenu.
napsal Jakub S.
