Mimokino, 13. leden 2022 15:22Koho chce pes bít?Recenze filmu Síla psa (2021, 125', US)

RECENZE (JS) — Na YouTube lze dohledat video z 66. slavnostního předávání Oscarů, které zachycuje vítězství tehdy jedenáctileté Anny Paquin v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli za film Piano (1993). Šokovaná Anna v něm dojde k řečnickému pultu a se soškou velkou skoro jako horní polovina jejího těla koulí beze slov asi třicet sekund očima, neovladatelně se na všechny usmívá a pozvedává nevěřícně rameny. Nutno dodat, že týž večeř si cenu za stejný film odnesla i její herecká kolegyně Holly Hunter (a obě tehdy porazily v obou kategoriích nominovanou Emmu Thompson). Režisérka Jane Campion to s herci a herečkami zkrátka vždycky uměla a není tomu jinak ani o skoro třicet let později v Síle psa.

Phil Burbank (Benedict Cumberbatch) a jeho bratr George (Jesse Plemons) vedou na rok 1925 nad míru zaopatřený a spokojený život při obstarávání jejich montanského ranče. Zdálo by se, že jim přes drobné neshody nic nechybí, a dokud mají jeden druhého, nikoho dalšího nepotřebují. Síla sourozenecké lásky musí nicméně vždycky pramenit alespoň ze dvou zdrojů. A když George propadne kouzlu ovdovělé majitelky pohostinství Rose (Kirsten Dunst), začne se v dříve křišťálově čistých vodách bratrské pohody šířit kyanid zášti, závisti a pomsty, ve kterém dlouho nepřežije nikdo.

Už od prvních záběrů Psa je jasné, že se nám pod ruky dostalo prvotřídní řemeslo. Precizní, promyšlené a silně niterné záběry z  objektivu kameramanky Ari Wagner dokonale dokreslují příběh, jemuž však poslušně sekundují, aby se dění na plátně nikdy nevytratilo ze středu zájmu. Obdobně minimalistická, ale neztrácející na působivosti je hudba Jonnyho Greenwooda. A pak je tu scénář a velmi specifická režie Jane Campion. Ta se soustřeďuje na až nezvykle hluboké úrovně lidských interakcí, ve skrytu duše schované pohnutky našeho chování a jemným nuancím, detailům a rozdílům v nich věnuje právě tolik potřebného času, kolik si vyžadují. A pro někoho může zcela pochopitelně být její neuspěchané a těžce vytrvalostní pojetí cesty k rozuzlení úmorně nesnesitelná nuda. Pokud situaci, kdy někdo člověka ztrapní před pro něj váženými lidmi, uzavřete slovy, že mu přece nic neprovedl, proč se hroutí a proč z toho dělá scény, pravděpodobně nepřežijete ani do konce první půlky filmu.

Pokud si ale přímo libujete v brutálním dusnu, které v tiché domácnosti rozproudí jeden přesně míněný pohled, orientujete-li se v psychologických hrách, kdy i tón vyřčených slov určuje jejich smysl ve zdánlivé vícevýznamovosti, nebo jste jen ti, již ve stylu básníka Miroslava Holuba jdou a otevřou dveře, aby aspoň průvan byl, čeká Vás bohaté žraso. Jeho vrcholem je plíživě mrazivá a až děsivě přesná degradace Rose v podání Kirsten Dunst, neúprosnými biči toxické maskulinity nenávratně zlomený Benedict Cumberbatch jako Phil a Kodi Smit-McPhee, jež se jako Rosein syn Peter postará o závěr, jaký v historii filmu nemá obdoby.☞ PINBACKER