Mimokino, 22. září 2020 10:29Výbuch u DioraRecenze série Ratchedová (2020, 805', US)

RECENZE (JS) — Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) je jedním z pouhých tří titulů, kterým se podařilo získat Oscara ve všech pěti hlavních kategoriích (nejlepší film, nejlepší herec a nejlepší herečka v hlavní roli, režie a scénář). A Luise Fletcher se jako neústupná staniční sestra Ratched zapsala do historie jako jedna z nejzrůdnějších, o čemž by se dnes dalo krásně polemizovat, postav všech dob. Jenže seriál Ratched se s tím moc nepáral a spokojil se s vysvětlením jejího zrodu pomocí pěkných kulis a těch nejprostších psychologických klišé.

Ocitáme se v roce 1947 na severu Kalifornie, kam se Mildred Ratched vydala hledat zaměstnání jako sestra na “pokrokové” psychiatrii Lucia, do níž má být právě umístěn Edmund Tolleson, několikanásobný vrah kněžích. Na půdorysu vzájemně propletených epizod se postupně seznamujeme s příběhy dalších pacientů, zaměstnanců nebo dávných známostí. A protože se seriál snaží tvářit uvědoměle, vše se děje na pozadí politických a kariérních soubojů, do morku kostí vycucaných homosexuálních dramat a úvah o dobru, zlu a spravedlnosti.

Pilotní díl není vůbec špatný. Sterilní prostředí nóbl nemocnice naznačuje, že za nejedněmi zamčenými dveřmi se skrývá cosi ďábelsky rafinovaného. Jak ale člověk postupně nahlédne dovnitř, zklamání střídá zklamání. Jednotlivé příběhy jsou ukončeny facepalmovým olejem nebo nechuťárenským krveprolitím. Jedna smrt střídá druhou, zavraždit někoho nemá pro postavy žádné vážnější následky – napětí proto nula – a vrcholem celé absurdity je okamžik, kdy jedna z postav nechá zaživa upářit v plechové vaně jinou, aby posléze orodovala za upuštění od barbarského usmrcení výše zmíněného vraha na elektrickém křesle. Když pominu skvělou Judy Davis jako slepě zamilovanou nešťastnici a když přehlédnu uslzené vysvětlování vnitřních motivů a nelogické výstupy ve zbývajícím čase, zůstane jen to sterilní prostředí nóbl nemocnice, nádherně barevné kostýmy a výprava a nemálo odkazů na slavné psychologické majstrštyky.

Samotné odkazy na hororové či thrillerové klasiky mohou vypadat různě. V úvodu takřka osmiminutového videoklipu Lady Gaga k písni Born This Way (2011) lze např. zaslechnout notoricky známou melodii z Hitchcockova Vertiga (1958) bez jakékoliv hlubší spojitosti. Naproti tomu takový Wes Anderson v Grandhotelu Budapešť (2014) brilantně pracuje s divákovou znalostí jiného díla mistra hororů Roztržené opony (1966), kdy scénu domnělého pronásledování kopíruje záběr za záběrem věrně jen proto, aby ve finále otočil a scénu ukončil úplně opačně. Ratched to s odkazy dělá spíše gagovsky a všechny motivy filmů jako Suspiria (1977), Osvícení (1980), Mlčení jehňátek (1991) nebo Prokletý ostrov (2010) působí samoúčelně.

Když jsme u té Gagy, úvod videoklipu k písni Marry The Night (2011) se odehrává taky na psychiatrickém oddělení, kam je zpěvačka přijata po neúspěšném pokusu o sebevraždu. A když ji na nosítkách přivážejí přikurtovanou na pokoj, komentuje své okolí slovy: “Sestřičky na sobě mají nejnovější kolekci Calvina Kleina. A boty? Na míru ušité Giuseppe Zanotti.”☞ PINBACKER