Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Vraždy, drogové kartely, vzpoury, ozbrojená komanda, ani dlouho očekávaná propuštění na svobodu, jichž jsme byli svědky v předchozích řadách, nedokázaly rozdělit naši starou známou, věkově, rasově či délkou trestu odnětí svobody dostatečně diverzifikovanou partu vězeňkyň. A tak je nám posedmé, a tentokrát naposledy, servírováno třináct epizod zpečeťujících jejich seriálové osudy. 

Sbohem a pilníčekrecenze napsal

Jakub Strouhal

dne 7/8/2019

Scenáristka Jenji Kohan, která přispěla svojí troškou i u klasik jako Přátelé nebo Will a Grace, využívá, jak je jejím dobrým zvykem, závěrečnou řadu seriálu Orange is the New Black jako podvozek k celospolečenskému komentáři. A v čase, kdy se rasistický prezident Trump na Twitteru přiznává, že by Spojené státy americké rád zbavil břemene žen v Kongresu, je jasné, že má i sedmý návrat mezi naše hrdinky smysl.

Z hlediska výstavby jednotlivých dílů nedochází k zásadním změnám. Znovu jsou hlavní témata jako objevivší se demence, nucená ženská obřízka nebo ztráta dětí ilustrována flashbacky z předvězeňského života postav za účelem zachycení možných příčin jejich aktuálního rozhodování a jednání. Z tohoto pohledu funguje série výborně. Pro neznalé však může být prolínání jednotlivých časových linek značně nepřehledné, na die-hard fanoušky a fanynky mohou nově představené nuance motivů zase působit nelogicky a nekoncepčně.

Jakoukoliv nedokonalost lze ale odpustit při pohledu na výkony celého hereckého ansámblu. Lze vyzdvihnout např. Kate Mulgrew, jejíž ztvárnění mentálního stavu Red až hrůzostrašně připomíná na Oscara nominovaný výkon Ellen Burstyn z filmu Requiem za sen (2000). To nejsyrovější z hrozby prodloužení trestu odnětí svobody (tedy oddálení návratu k dětem) zase vydolovala kubánsko-americká herečka Selenis Leyva jako Gloria Mendoza. Hvězdou celé série, pomineme-li pro jednou všemi opěvovanou Uzu Abuda, je však Natasha Lyonne, která se proslavila rolí Jessicy ve filmu Prci, prci, prcičky (1999, jak tohle někdo odvodil z názvu American Pie, je mi stále záhadou). Milostný vztah, vyrovnání se se ztrátou blízkých osob, posuny ve vězeňské hierarchii, to vše je jen malý zlomek z poloh jejího bezchybného repertoáru. Případné nominace na cenu Emmy či Zlatý glóbus budu u všech zmíněných kvitovat s povděkem.

A seriál se v cílové rovince vytasí ještě s jedním trumfem. Nově se nám totiž snaží přiblížit, jak to funguje v zadržovacích imigračních centrech, do nichž bylo za rok 2018 jen na území USA zařazeno skoro 400.000 lidí. Podle očitých svědectví znamená umístění v některých takových zařízeních spánek na zemi, přikrývky alobalového typu nebo nemožnost provádět základní hygienu. A ačkoliv by si taková látka zasloužila zpracování v rámci samostatného seriálu, patří např. dialog soudkyně a dětí ve věku předškoláků z improvizované místnosti imigračního soudu v Litchfieldu v podobě:

Soudkyně: „Slečno Casíasová, máte Vy a Váš bratr právníka?”
Děvče: Kroutí hlavou.
Soudkyně: „Víte, co je to právník?”
Děvče: „Ne.”
Soudkyně: „Rozumíte tomu, že jsme tu od toho, abychom rozhodli, zda Vy a Váš bratr smíte zůstat ve Spojených státech?”
Děvče: „Mohla bych se jít vyčůrat?”,

k tomu nejsrdceryvnější od dob Sophiiny volby.
Kdo tedy očekával loučení plné konfet a fanfár, nejspíš posledních 78 dílů nedával pozor. Na šťastné konce se tady nehraje a závan jakékoliv naděje nevěstí nic dobrého. Vše je ledově nekompromisní a pohled na útrapy vězňů systému není nic příjemného. Divák ale díky tomu dostane příležitost poprat se s vlastní lhostejnosti. A za to dík.

trailer 1

season 7