Premiéry, 15. říjen 2015 16:03 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Villeneuveova studie morálky Sicario je ve všech ohledech perfektníRecenze filmu Sicario: Nájemný vrah (2015, 121', US)

RECENZE (AH) — Temný obraz s vysvětlením filologického významu slova Sicario otevírá dříve než Denis reykjavíkský skladatel Jóhann Jóhannson, který už během úvodní minuty nastaví unyle ostrou náladu a atmosféru soundtracku ze syntetické palety zvuků, které si pro poslední Villeneuvův snímek připravil. Temné dunění s elektronickou stěnou zla dává tušení ostré gradace nebezpečí, které se s pečlivostí buduje z nervového pnutí do vysokého napětí, které na hlavní postavy čeká za každou příběhovou zatáčkou. Roztmívačka s elegantně jednoduchým jetím kamery Rogera Deakinse, který by si tu sošku po dvanácti neproměněných nominacích setsakramentsky zasloužil. V jednom pětisekundovém švenku kamery je přesně tlumočeno úvodní rozestavení situace s elegancí, která svou vizuální řečí švihne diváka přes obličej – ten se šťastně zatetelí, protože další dvě hodiny jsou krom všeho ostatního pastvou pro oči. Střih, detail obličeje Emily Blunt sedící v plné polní na sedačce obrněného transportéru s dalšími elitními členy zásahového komanda FBI; nepřítomný pohled do prázdna, náznaky silné vnitřní nervozity a vizuální motiv světelné výplně, která její tvář na moment pohltí – jakoby Deakins hledal vyššího soudce morálky míst a postav, které se v Sicariu objeví, tento motiv často opakuje a onen soudce se v podobě autora dostavuje. Obří humwee začíná pekelně řvát a Jóhannson do toho buší vším, co má; vozidlo prorazí stěnu domu v arizonském Phoenixu a SWAT tým se střelbou automatických zbraní vybíhá do předem prohrané bitvy.

Na prvních deseti minutách je patrná demonstrace geniality person, kterými se Villeneuve při práci obklopuje – své dva triumfy, které pojí extrémně silnou dialektiku audiovizuálna (která ale okatě nevyčnívá, hraje spíše v podvědomí snímku) představuje jako první a popravdě nemohl s jejich výběrem udělat lépe. Denis opět nemá rád legraci ani optimismus – alespoň tedy ne ve svých posledních filmech, kde reflektuje emoce přesně opačného spektra a své postavy s oblibou mučí do morku kostí. Sicario je dalším z jeho morálních thrillerů, v jádru hlubokou charakterovou studií a soudem dobrých a špatných rozhodnutí, Villeneuve v něm zase vymýšlí ty nejtěžší zkoušky a postavy v nich topí doslova svázané a doslova během waterboardingu, analogicky k Jackmanovi v Prisoners nebo Gyllenhaalovi v doppelgangerském Enemy. Podobně jako tvůrčí tým jsou syžetově po jednom představováni samotní herci; jejich postavy jsou vždy z počátku opředeny tajemstvím a neznámem, a to dějem a formou zároveň: počáteční nemožnost lead ženské postavy Emily Blunt (a tudíž i diváka) slyšet dialog mezi velícími důstojníky a Joshem Brolinem, který rozhoduje o dalším počínání Emily; či Del Toro schovaný za trupem letadla v jeho prvním vizuálním podání. S toutou jednoduchostí znovu dochází k dialogu formy a fabule, kde uprostřed je autor samotný – jen on určuje spád a postupné zpracování poznatků.

Sicario tematicky elaboruje nad lidskou řezničinou kartelů a americko–mexickým konfliktem, děj autor zasazuje na hraniční přechody, studené vojenské základny, do tunelů uprchlíků v podzemí státní hranice, do extrémně nebezpečných ulic mexického Juarézu a levných, polorozpadlých motelů u silnice. Rozhodně netočí akční thriller nebo obdobnou žánrovku, která může z trailerů na leckoho vykouknout, ne, s dokumentárním odstupem vykresluje chladnou náturu rozpáleného Mexika se zmatením vládních organizací a explicitním násilí pouličních drogových gangů. Opět zde rozebírá tu temnějších stránku Ameriky, rozhodně ne tak prvoplánově a ironicky jako třeba John Oliver pro HBO – nemá potřebu diváka zasypat satirou a stereotypními narážkami, naopak rozebírá konflikt, který přesahuje krvavé dějiny nového kontinentu a s ním spojené problémy rozdílných etnických skupin. Útočí na základní lidské pudy a morálku, jejíž hranice mají tři hlavní postavy posunuté každá úplně jinam. Denisův příští projekt, pokračovaní kultovního Blade Runnera jako završení jakési morální, temné trilogie působí ve sci–fi mantinelech nečekaně.. upřímně, dost lákavě.

Sicario je Villeneuvův Touch of Evil Orsona Wellese, ve kterém se ale Vargas poleptání kyselinou nestihl vyhnout, k tomu byl ještě na místě dekapitován, došlo k oddělení končetin a výstražnému pověšení pod dálniční most, kde na místě činu Welles/Hank Quinlan s doutníkem zamumlá "Welcome to Juaréz". V podstatě jde o neustálou konfrontaci třech charakterů s jediným společným úkolem: skrz odlákání pozornosti a důvtipné akce dostat před soud (a teď opravdu nemyslím státní instituci) Mañuela Díaze, ohnivou kartu Sonory, jednoho z nejhorších drogových kartelů vůbec. Morální strážce a ztělesnění pohledu diváka, Emily Blunt, se k misi dostane na první pohled náhodou a trpí neustálou frustrací z nedostatku informací – její postava se z toho důvodu mezi popíjením s neznámými Mexikánci a hádkami s přímými nadřízenými stává renegade FBI agentem, který musí nad skutky svými a svých kolegů neustále zavírat obě oči. Blunt tady prodělává přerod z analogicky obdobné postavy rookie federála Jodie Foster z Demmeho Mlčení jehňátek do zocelenější, přesto morálně nestálé Jessicy Chastain ze Zero Dark Thirty – navíc stejně jako ona loví jednoho z nejmocnějších vůdců do vyšponovaného finále, které je stejně jako v Bigelowé dokumentární filipice Ameriky po 9/11 přepnuto do komorního nočního vidění v tunelu, sloužící pašerákům jako drogový most do amerického snu. Emily hraje výtečně – nedochází u ní k žádné katarzi jako u Del Tora utrženého ze řetězu, její přednes má sílu v jemných detailech a přesnosti jejích doručování. Obdivuhodně silné jsou fyzicky ostré konfrontace se svými mužskými protějšky a jedním naštvaným Mexičanem doma v bytě. Když totiž řekne Denis škrtit, tak to tak opravdu myslí.

Tempo se drží extrémně realistické skriptové předlohy, scénáře sázejícího na výrazně nefilmové momenty, což je porušeno až v samém závěru snímku během Kill Bill sólo akce Del Tora. Název snímku inklinuje do nitra jeho tajemné postavy, která sedí drsně se tvářícímu Portorikánci jak boty – jeho poloha je jeden velký filmový otazník, jedna z mnoha hádanek, které Villeneuve svým divákům tak rád servíruje. S ním přichází naprosto validní konstatování, že po loňských Guardians of the Galaxy a letošním Inherent Vice se Del Toro pomyslně vrací do vážných hereckých poloh s fanfárami a gratulacemi k výhře naší magazínové ceny černého koně letošního roku (jásání bude ještě silnější pokud se potvrdí řeči o údajné roli hlavního záporáka Epizody VIII). Jeho Alejandro toho moc nenamluví a když, tak především skrz řeč těla, kterou využívá k dominanci nad svázanými Mexikánci a k jejich, ehm, mučení, které v náznacích obsáhne i kontroverzní waterboarding. Dohnání Díaze k spravedlnosti je podle Alejandra "vynálezem vakcíny", tedy velmi chytrou analogií k prakticky celému sdělení snímku, jenže, jak se ukáže: vyléčit národ není prkotinou na pár odpoleden. Na Alejandrovi autor nejvíce vyučuje příkladnou práci s filmovou postavou a předvádí její dokonalé využití převážně v poslední třetině stopáže, kdy napětí nahromaděné nenápadnou předehrou vypouští a nechává implodovat v těžce stravitelných situacích. Mezi nimi a zbytečně doslovným epilogem je ještě jedna scéna v pokoji s Emily Blunt, kterou prostě musím zmínit, protože je.. jednoduše, WOW.

Napětí je artikl, se kterým Villeneuve nakládá opatrně, přesně a účelně, což ostatně dokazuje neustále. Sicario nemá žádné nervy drásající úprky a schovávačky z Tahle země není pro strarý, nepopisuje estetikou palubní kamery smrt v ulicích jako v End of watch, neduní čtvrthodinovým kličkovacím soubojem automatických zbraní z The Heat – všechny tyhle filmy určitě připomene, včetně mnoha dalších westernů, zmíněných Orsonů Wellsů a tak dále, ale neobsahuje z nich ani jeden nápad, ani jeden motiv. Mezi nimi si Villeneuve staví unikátní, odlišný look, jehož jedinečnost se těžko popisuje, ale tak nějak ji na první pohled poznáte. V tomto místě opět promlouvá především Roger Deakins, nekorunovaný král hollywoodských DP – jeho rámování, nekonečná důslednost a nečekaně rozjetá kinematika spojená s dynamickým střihem (volání akademiků vol 2) řemeslně katapultuje snímek ještě o pár úrovní výš v sekvencích, kdy sterilní realismus vystřídá nečekaná poetika záběrování soumraků a rozbřesků, důkladně pomalých leteckých záběrů Juarézu s El Pasem, již zmíněným motivem paprsků slunce s částečkami prachu a siluet vojáků s odklopeným nočním viděním, scházejících do temnoty mračen – to je teprv ta pravá kamerová báseň.

Mexickou vizuální poetiku střídá přesná rapidmontáž akčních pasáží, které s ekvalizací Jóhannsonovy spodní frekvenční křivky pravidelně zvedají srdeční rytmus – i zde hraje Villeneuve nebezpečně chytře. Sicario je jeho mistrovství v (ne)zásobování diváka informacemi: například dává skrz dialog postavě Emily (a tedy i divákovi) přesný popis toho kdy, kde a co se stane. Doslova "tady se není čeho bát, jestli zaútočí, tak na hraničním přechodu" říká postava Del Tora při převozu Díazova bratra z mexického vězení na americkou půdu. Jde o kamerové labůžo automobilové (ne)honičky čtyřech černých SUV, které na zpáteční cestě uvíznou na dálničním mostě. Rychlé tempo najednou narazí do betonové zdi a vězte, že čekání v koloně ještě nikdy nebylo napínavější, obzvlášť, když vám na zadní sedačce sedí bratr nejnebezpečnějšího muže Juarézu. Důsledkem toho jsou nervy diváka v kýblu i přesto, že přesně čeká a ví, co se stane. Denis sice prozrazuje mnoho, s cenzurou se ale taky kamarádí – některé španělské dialogy nepřekládá vůbec a vzbuzuje tak v Emily a divákovi frustraci z neustálého zaostání za událostmi. K Del Torovi a Brolinovi má divák přirozeně respekt, protože oni jediní znají dopředu budoucí dění, konkrétně Josh je samozvaným mistrem manipulátorů, chozením v žabkách a hláškami typu "udělejte tam čtvrtej červenec ale větší" vzbuzuje dojem povrchního kovboje, co si zajel do Střední Ameriky zastřílet – zdání ovšem klame, jak je to koneckonců u všech postav snímku.

Denis si zkrátka umí ohlídat úplně všechno a i pod velkým stresem natáčení obřích snímků v šibeničních časech vypráví bezchybně a filmařsky takměř dokonale. Jeho schopnost sestavení neskutečně funkčního týmu filmařů, herců, ale i ne tolik na první pohled důležitých vedlejších postav a detailů se vyplácí a ne nadarmo ho lanaří na projekty filmaři typu Ridleyho Scotta. Navíc podtrhněme, že Sicario stálo třináct dolarových mega, což na plátně OPRAVDU není znát. Přes hýření superlativy má Sicario hned několik nedostatků – digitální peklo termální kamery v závěru bije nepochopitelně do očí, obzvlášť po všem, co Deakins předvede předcházející dvě hodiny, občasná přílišná doslovnost látky včetně několika stereotypů typu "bacha, mexický poldové nejsou pokaždý ty dobrý" a zbytečně prvoplánová rétorika, především v případě oddělené dějové linky policejního oficíra s děckem, co tak rádo hraje fotbal a co vůbec netuší, čím si jeho tatík po večerech přivydělává. Stačilo nechat Del Tora s jeho trademarkovou replikou, která definuje všechny hrůzy a krásy, které divák skrz oči Emily Blunt uvidí: "nothing will make sense to your american ears and you will doubt everything we do".☞ PINBACKER