Premiéry, 15. říjen 2015 00:46 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Del Torův dům hrůzy na Purpurovém vrchuRecenze filmu Purpurový vrch (2015, 119', US)

RECENZE (AH) — Hrůza je v Crimson Peak podávána ihned na startu a následně pokračuje v pravidelných intervalech, hlavním chodem je ale především romantika, tedy rozpitvání vztahu ústřední filmové dvojice – mladé, rozbité dívenky a chladné anglické aristokracie. Del Toro viditelně režíruje svojí srdcovku, kterou napsal společně s Matthewem Robinsonem a která ho očividně hodně baví – umí jí postavit stejně nevinně a zlomit stejně nečekaně jako ve svém Faunově Labyrintu, bohužel, narozdíl od svého skoro až kultovního pohádkového divna nadužívá melodrama, spoléhá se de facto na jeden tvůrčí nápad s krvavým jílem a pomáhá si zbytečnými digitálními efekty. Tyto dětské nemoci ve výsledku přerostou v rakovinu, která proroste jeho pečlivě promyšleným světem kouzelna a děsu, toho, který si postavil hlavně sám pro sebe.

Správně "spooky" úvod otevře hřejivý obraz amerického Buffala devatenáctého století s neuvěřitelně vyvedenou produkcí kostýmů, lokací a obří spoustou detailů (vysoká pravděpodobnost vzpomínky na prostředí z The Knick s Clivem Owenem), který dá velmi brzy základní kámen vztahu Mia Wasikowská + Tom Hiddleston. Kolem zaláskovaného dua se točí prakticky celý děj, jehož zápletka je v podstatě sice primitivní úkol "zjistit, co se děje a rychle vypadnout", nicméně charakterová hra je v jádře jednoduchou love story, která musí krom zrady, geografie a incestu překonat i bariéry sociálních vrstev. Když se tak po zhruba hodině stopáže stane a Wasikowská se opravdu do Cumbrie v severní Anglii přestěhuje, začne na plátně opravdu slušná torturka, a to s hrůznou gradací. Škoda jen, že jde o peklo silně předvídatelné.

Zaprvé – prostor (ne)obydleného molochu je ve vší své hrůze opravdu neskutečný – pamatujete na temnotu stavby z Ženy v černém s Danielem Radcliffem? Tenkrát rozhodně mistrovství produkčního designu v praxi, ovšem oproti viktoriánské vile uprostřed ničeho v Crimson Peak jde o domeček bárbín z edice Dupla pro děti do tří let. Umístění budovy nad jílovými doly, do kterých se stavení pomalu vsakuje koresponduje s linearitou děje, který musí skončit tím jediným možným způsobem a navíc si náramně hraje s povídkami Edgara Poea, nejvíce se Zkázou domu Usherů. Del Torovi zde významně pomáhá i práce zvukového mixu (samozřejmě základ každé dobré duchařiny), kde se i v tom nejobyčejnějším kinovém sále divák nervózně ohlíží přes rameno a i když nejde o snímek postavený vyloženě na lekání, několik šílených momentů nabídne. Jistá dějová předvídatelnost se u filmů tohoto ražení očekává a konkrétně zde jde vše uhodnout velmi snadno, lokální napětí to ve výsledku moc neshazuje – ač se jedná o vlastně až příliš jasnou a jednoduchou zápletku. Co naplat, když hlavní divácké vzrušení plyne beztak z toho, jak se "tam ta postava s proraženou lebkou dostala skrz podlahu" a z "co se to tady kurva děje". Dekompozicí vznikne povedený hardcore gotický horor z půlky minulého století, celek ale působí tak trochu zbytečně, nepřináší nic nového a zahlíží především sám do sebe. A na epizodky se v branži nehraje.

Guilermo je ale výborný v práci s žánry – co je na startu romantickou tragikomendií, to je v půli duchařským hororem končící psychotickým thrillerem, soubojem jeden na jednoho, ve kterém se mimo nožů objeví i sekáčky a zbraně z American McGee's Alice. Se stopáží ustupuje výprava a daleko jasnějších obrysů nabudou zprvu tajemné postavy, Hiddleston zahazuje masku Lokiho a konečně se do role opírá s nejprve úlisnou přítulností, později s náznakem zbytku lidskosti (takže vlastně Loki) a s opravdu hodně, hodně zvláštními grimasami v jediné sexuální scéně snímku. Jeho přímým opakem je Jessica Chastain, která dostala v roli jeho sestry moře prostoru a upřímně – každou scénu s přehledem krade pro sebe záškuby rtů a těkavými pohledy její vypočítavé, humanoidní skořápky, která dávno rezignovala na jakoukoliv morálku. Když Alenka Wasikowská konečně pochopí, že v králičí noře není zas tak úplně zeleno a krásno, když se začne opravdu lámat chlebík, přichází šílené grand finale, kde lze de facto odpustit Purpurovému vrchu jeho hlavní nedostatky a zamručet si "jakože fajn hororovka", filmařské a vypravěčské hrubky to ale nesmaže. Je ale fajn zapomenout na místy extrémně hloupé chování postav a jednoduše zírat s husí kůží a otevřenou pusou.

Na typickou hororovou hloupost trpí hlavně Wasikowská, která se pohybuje uprostřed psychoher sourozenců Sharpeových s nevyrovnanou schízou a krom neustálého souboje zvědavosti a strachu společně s dětským smířením, že "duchové jsou", hraje křehkou dívenku, která po pěti minutách naprostého zhroucení morfuje v novověkou Ripleyovou, která rozbíjí hlavy zahradní lopatou. Vlastně to zní jako nadparáda a opravdu to tak ve skutečnosti je, jen nad tím raději moc nepřemýšlet. Nesmazatelnou hrubkou jsou CGI duchové, ti jsou bez občasné podpory zvukové stěny spíš k zasmání, to je ve hardcore hororu budícím především hrůzu kolosální přešlap. Dalo by se bohužel pokračovat a množství těchto menších a větších chyb zabíjí wannabe mistrovské dílo, perfektní horor vzdávající hold Torovým oblíbencům. I tak jde ale o kvalitní žánrovku, zašpiněnou romantickým nádechem tragické lásky a filmovým koncem ze staré školy, která jde skutečně "až na krev". Co má sakra pořád Del Toro s tím bodáním do obličeje?☞ PINBACKER