Premiéry, 26. srpen 2022 13:10 aktualizováno 26. srpen 2022 13:10JOJORecenze filmu Nene (2022, 135', US)

RECENZE (AH) — Už těsně po originální, zábavné expozici je nabíledni, že Nene bude a je třetím Peelovým triumfem, tentokrát ovšem dost jinak. Funguje jako neustále vynalézavá hra se žánrem, jako maximalistické pojednání nad více i méně profláklými tématy – jak celoplanetárních, takt těch ze stepí Severní Ameriky – a jako neústupný servis zábavných nápadů, jako chytře postavená hříčka. Ta postrádá onu singulární závěrečnou pointu, při které se typicky rozsvěcí hlavy všem zúčastněným pozorovatelům, což je možná největší vada na jinak do detailu vypracovaném mistrovství, snímaném na velký formát lordem světla Hoytem van Hoytemou.

Hlavní tezi tu střídá postupné tvrzení obecnějších témat o středostavovské, popř. západní společnosti a mýtech, na kterých je postavena – především její zábavní průmysl a s ním spojená kultura otupělé konzumace. Nene taky pracuje i jako metadílo, film o filmech, kde Peele svou lásku ke kinematografii vkládá jak do syžetu, tak do formy; cituje autorské velikány a v určitých scénách používá nediegetickou hudbu s odkazy na Bernsteina, využívanou hojně při zrodu klasického hollywoodského filmu. Ústřední duo tu utváří stoický Daniel Kaluuya s hyperaktivní Keke Palmer, sourozenci rodiny Haywoodů neboli “koňáků”, kteří jsou v rámci industrie známí jako dodavatelé koní na filmová natáčení. Byznys moc nekvete, televizní produkce místo nejisté dodávky lichokopytníků čím dál častěji volí nahrážku skrz CGI a Haywoodi mají tak čím dál hloub do kapsy. Jejich ranč uprostřed ničeho slouží ve snímku jako hřiště bizarních fenoménů, před jejichž hrůznou existencí Haywoodovic děcka nikam neutíkají: rozhodnou se ji zpeněžit! Sami jsou totiž po předčasné smrti otce, který rodinný podnik obstarával, tak trochu ztraceni v nicotě.

Jak originální reakce! Peele s ní střídá horor s komedií i nonsensem, který má ale zpravidla vždy vyšší poslání: prakticky každá jeho sekvence nebo rekvizita má nějaký high koncept, který nakonec neobaluje Nene jako celek, ale spíš jeho jednotlivé prvky a myšlenky. Těch je opravdu přemíra a vysoce ambiciózní projekt to ve finále dusí: venku se jezdí na koních, po domech se tratolí potoky krve a šimpanzi divoce vraždí v televizních studiích, uvnitř se skrývá olbřímí modernistický hlad po neustálé stimulaci čímkoliv, kdykoliv, kdekoliv. Po matérii online i offline, po nekončícím proudu obsahu, co drží naše informacemi nasáknuté mozky v šachu. Létající talíř (známý už z trailerů) je tu zdrojem tajemna z nebe, řídícím prvkem napětí a zároveň všežeroucí instituce kontentu, zeitgeistu senzacechtivosti a nakonec i vlastního amerického mýtu.

Po škrtu extraterestiálního původu Peele rozjede další linku "tak trochu jiné kolonizace", kde ničí typicky westernovské tropy nekončící expanze nové civilizace a podtrhuje skutečnost, že o přírodě stále nevíme zdaleka vše a že naše chování k ní se nám v budoucnu nemusí vyplatit. Zapadá sem i využitá stylizace divokého západu a lunaparků jako amerikanizace, monetizace atrakce a šokujících výjevů, na které je dnešní společnost zvyklá jako na denní chléb. Jak Peele upozorňuje v rozdělení do kapitol s jmény všech zvířat, kterým se snaží navrátit majestát poté, co mu ho postavy ve filmu upírají – spektákl se tvoří násilím a destrukcí, tak to praví citace před prvním obrazem snímku. Vlastní Westworld v peelovském stylu. Touha zaznamenat neskutečnou skutečnost IMAX kamerou na kliku (protože antagonní síla ničí elektrické napětí ve svém okolí) je pak snahou vtisknout realitu tvořenou v temnotě našich lebek na pás celuloidového materiálu, v době přehlcené obrazy ji dát formu a význam. Vykořisťování divočiny doplňuje klasické peelovské téma moci ovládání minority majoritou – v Uteč to byli běloši, co ve sklepech svých novodobých plantáží přetvářeli afroamerickou bezmoc do jižanské vize jedné rasy, v My to byla skupina stíňáků a površáků, v Nene jde o vyšší existenci, co bez logiky polyká nebohé pozemšťany. Na rasovou problematiku dojde zběžně až ve třetím aktu.

Peele toho uplácal zkrátka dost na to, aby dokázal přes dvě hodiny udržet pozornost na plátně a kolíbat své obecenstvo nad každou servírovanou jednohubkou. Pomáhá mu Hoytema, který záběruje v celcích a komponuje všemožné perspektivy, jen ne ty lidské. Nemalá množina nálad a tropů drží pohromadě díky jasnému filmařskému citu, pod jiným tvůrčím vedením by se mohla snadno zvrhnout v nezáživné béčko s odrostlou partou ze Stranger Things a emzáky. Vizuální nápady občas postrádají vyšší smysl (nafukovací panáci) a místy padá tempo, ale Peelovi nelze upřít viditelnou a důvodnou snahu o vlastní druh spektáklu s významem, originální letní velkofilm, s thrillem i satirou, točený primárně pro kina a velká plátna. Určitě se najde diváctvo, co nebude ochotné polykat každou nahozenou udičku a co se může v celkovém znění konzumeristického metafoření zklamat. A i když je záhodno vstupovat do kinosálu spíš se znalostí sociálních reálií a mocenského rozpoložení dneška, jisté je jedno – filmová událost to rozhodně je.☞ PINBACKER