Biopic hudebních legend je momentálním žánrem v kurzu a Baz Luhrmann plánuje překonat kasovní rekordy spjaté s Bohemian Rhapsody. Nepostrádá řemeslnou šikovnost, talentované herce, ani monstrózní koncept – jen s tou diváckou oddaností to bude krapet horší. S Presleym si totiž v kinosále na "We Will Rock You" nezadupete.
RECENZE (AH) — Jako opulentní portrét doby a fenoménu legendy rock'n'rollu se tenhle materiál těžko mohl dostat k šikovnějším rukám než právě k těm Lurhmannovým, což je hlavní a asi i největší předností snímku. Režíruje a píše někdo, kdo na to má poctivě připravený manifest i léta studia. Bazův autorský otisk byl samozřejmě nasnadě už v rámci očekávání, dobře čitelný i z trailerů – přesto si s ním ale divák v kině prožije nejedno překvapení a podobně euforické stavy, jako děvčata v koncertním obecenstvu při pohledu na onu geniální pánvičku. Luhrmann tady pryští energií na všechny strany a ukazuje, jak může vypadat autorský film pro masy natočený s extrémní porcí radosti.
Warner Bros
Na rutinnost "epicky fantaskního muzikálu" Rocketman (2019) a kalkul českým národem donebevzatým Bohemian Rhapsody (2018) muže zdejší divák rovnou zapomenout: oba návodné snímky s příslibem bombastiky a hýřením superhvězd v předvídatelné lineární střihové skladbě strká Luhrmann do kapsy už po úvodních dvaceti minutách, kdy stihne převyprávět historii dvou turbulentních dekád segregované Ameriky, expozičně okomentovat Elvisovy kořeny a představit duo faustovských hlavních postav, které se kolem sebe na ploše několik desetiletí motají jako jedovatí hadíci, co plivou kvanta dolarů. Otázka "proč jde safra tohle do IMAXu?" je tak jasně zodpovězena během nekončícího servisu mozaiky asociací, barev a zvuků. Pokud do toho ještě chcete číst titulky, připravíte se minimálně o půlku audiovizuálního cirkusu: Luhrmann v rámci řemesla prostě nemá obdoby.
A taky není náhoda, že jednou z hlavních postav je Elvisův manažer Tom Parker (Tom Hanks), který zároveň ne zcela spolehlivě vypráví divákovi děj skrz barvitější i chudší vzpomínky na různá období mistrova působení (a jejich proměnlivého vztahu). Jeho role totiž jest (stejně jako do velké míry Luhrmannova) mistr pouťových efektů: postava i autor je divákovi prodávají v tandemu s frenetičností a exhibicí jim vlastní, a divák hltá a hltá. Zábava nekončí, invence se kupí a první výdech přichází až s třetím aktem, kdy se montáž zklidní a snímek se dostane k primárnímu konfliktu diptychu protagonisty a antagonisty. Elvisův stín tak vidíme dvě hodiny procházet z Memphisu přes černé kluby po krátkou zastávku ve filmovém průmyslu, z doslova jedné sekvence dvou let vojny se dostaneme do kontroverzního comebacku v hotelovém Las Vegas, které se v soumraku Elvisovy kariéry stalo jeho nedobrovolným domovem a nakonec i nečekaným hrobem. Podobně jako v Moulin Rouge! (2001) a ostatně i v The Great Gatsby (2013) se tu o postavách mnoho nedovíme, Luhrmann nechává výzkum pulzu jejich chování na divákovi a dodává rozkreslené okolí, dopisuje atmosféru doby a u tanga dvou mužů, kterým chvíli ležel u nohou celý svět, exponuje epochu, která je vyvrhla.
Warner Bros
Ta odtažitost je tu klíčová – Luhrmann i Butler v roli Elvise dobře vědí, že na některé legendy se prostě nesahá a když už, tak s nejvyšší opatrností. Portrétují proto filmového Elvise jako emočně přebujelou, uvnitř ovšem prázdnou nádobu s luxusně naleštěnými vlasy, rychlými boky a vrtivou nožkou. Nádobu, kterou si divák doplní dle vlastní libosti, ostatně dle stejného vzorce, jako Presleyho fanoušci. Filmový Elvis tak nijak nedoplňuje toho skutečného, nadále zůstává siluetou ukrytou v záři reflektorů, opředenou tajemstvím i úctou k něčemu, co se nachází někde mezi nebem a zemí – tam, kde to dlouhá léta nacházel zástup mladých buchet v rozpuku dekády sexuální revoluce. V srdcích? V klínech? Luhrmanna nezajímá způsob, jakým je viděl a vnímal Elvis, ale jak Amerika vnímala Elvise. Na téhle formuli staví svou takměř tříhodinovou manéž, která uteče safra rychle.
Butler jakožto Presley postupně přichází s viditelnou proměnou v rámci řešení typických témat, co zákonitě přichází s nezměrným bohatstvím a nabytou slávou: ukojení chtíče zaopatřit rodiče, uspokojit davy a uklidnit konzervativní vrchnost, zachránit manželství, pofelit s BB Kingem.. ovšem ona duchovní, vnitřní touha je zašifrovanou enigmou Butlerových očí, navenek vyvěrá z rotačních kruhů kreslených jeho pelvisem, z hýřivé síly, kterou bezmezně získával přisluhovačky do týmu Presley na svých koncertech. Do nitra se tu ze správných důvodů nehnípe: i díky tomu zůstává Elvisův odkaz nepřístupnou, neuchopenou silou, mýtem, kterým byl a kterým zůstane. A Luhrmannův snímek je bohatým candylandem, příběhem Mefistofela a Fausta i Amadea se Salierim. Bere diváka mezi hvězdy a duo masivních černých děr, co kolem sebe tančí smrtelnou rotací – ty se podle zákona gravitace nakonec vždy pohltí.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Prvotní pánevní zasvěcení, kdy se do toho po úvodní nervozitě opřou všechny nástroje a publikum se může znenadání uvřískat, je nejabsurdnější, nejoriginálnější a nejlepší filmovou sekvencí poslední doby. Pelvis has left the building.
napsal Adam H.
