Premiéry, 28. únor 2022 18:00This is The Riddler speakingRecenze filmu The Batman (2022, 175', US)

RECENZE (AH) — Projekt zaštiťuje DC a celé to komiksové panoptikum kolem: během příprav projektu se za jeho řidítky vystřídalo mnoho jmen (včetně Afflecka, který měl i hrát), finální pokývnutí od studia padlo směrem k Reevesovi, který se v minulosti již několikrát prokázal jako zručný řemeslník i schopný vypravěč. Nebyla mu cizí velkolepost, pompa, ani osudovost; důkazní materiál lze dohledat například v zobrazení růstu osobnosti opičího vůdce Caesara, symbolu, co ve dvou dílech převzal a dotočil po Rupertu Wyattovi. Caesařího představitele Andyho Serkise si nyní znovu vypůjčuje, obsazuje ho do role Alfreda, nejvěrnějšího z nejvěrnějších, ve svém dost možná životním díle plném spletité pavučiny postav, filmů, aplikované sociologie součastnosti, latexu, Kurta Cobaina a gazilitrů deště. A taky, samozřejmě, Roberta Pattinsona.

Rozebírat jeho kariérní volby tu teď moc nemá smysl, stačí napsat že v posledních letech hledal a nacházel kvalitní, často nezávislé tvůrce, hrál něčím polarizující, nestabilní postavy a vyčníval i ve vyjímečných vedlejších rolích (francouzský korunní princ z Krále (2019), Henry Costin ze Ztraceného města Z (2016)). O to víc exponovaně v Reevesově Batmanovi procitá z temné síly "pomsty", která si má mezi mafiány, sériovými vrahy a zkorumpovanými policejními sbory najít vlastní cestu za světlem. Sekunduje mu nečekaně nezvyklý Robin a z ukázek profláklá Zoë Kravitz s nutnými kočičími okupanty svého bytu. Reeves dle svých slov psal svojí vizi Batmana Pattinsonovi na míru, platit by to ale mohlo i pro naprosto drtivou většinu obsazení, kde se tahle sugestivní, explicitní autorská vize několikrát podtrhává a vykřičníkuje. Reeves si tady v rámci produkce přepečlivě hlídá úplně všechno, každý kout rámu, každou pouliční lampu, rez konstrukce nadzemky, zašedlé bistro, nesčetné potemnělé byty (kromě epilogu se celý děj odehrává v noci nebo v tmavém interiéru), každý herecký blok a každou jízdu kamery, bujaré, dunivé zvuky i nástupy ohlušující Giacchinovy hudby. Potají dušené obavy z přestylizace a s ní spojené absence substance odfoukne kadence Reevesova nástupu, co uspořádá malý masterclass na téma David Fincher. Reeves všeobecnou představu komiksového Batmana transformuje do kombinace Zodiaca (2007) a Se7en (1995) s trochou toho Nolana, ke kterému se v rámci netopýří značky blíží nejvíce (což je pozitivní). Poměřovat se je totiž záhodno rovnou v královské kubatuře, kam trilogie s Chrisem Balem bezpochyby patří.

Konvoj problémů samozřejmě později dorazí: přetaženost děje skrz dramatický konstrukt obětí a hádanek se promíchá s potemnělou minulostí ságy gothamských rodů, potemnělou minulostí všech ostatních a taky s potemnělou současností dnešního světa. Temnota je zkrátka všudypřítomná, humor agresivně absentuje, mrtvoly přibývají a Reeves sype jednu vkusnější lokaci za druhou, techno vystřídá servis uřvané honičky s Batmobilem, se kterým si kolegové z Pimp my Ride vyhráli tak, že krom IMAXových repráků vymete pavučiny i z Jacka Reachera (2012). Pattinson procitá z low-key sekvencí důkazního pátrání, které jsou jedna ku jedné s první vraždou ze Se7en, do nepříjemného násilí, co střídá výškové budovy, veřejný prostor i gothamovskou verzi Ankali. Reeves do toho všeho nechvává ve správných chvílích dunit hudební témata postav tak, aby je v ještě lepších momentech ztlumil a interpunkčně si tak vynutil diváckou pozornost. Jeho jednotlivosti jsou filmařská špička.

Celek s pointou ve vyvrcholení dějové linky může pro někoho znamenat předvídané opakování toho, co už jednou citoval Nolan. S Reevesovskou příměsí a kořením současné post-reality dává výsledná kaše ovšem o fous jiné, aktuálnější sdělení: společnost je extrémně rozdělená, ověřitelná pravda neexistuje, dříve nemyslitelné hodnoty padají ve světě šedé eminence, kde si každý musí najít své místo. Kde je potřeba spousta AA baterií do svítilen, protože jiný zdroj světla neexistuje. Kde si přisluhovači QAnon domlouvají jatka přes streamy a internetová fóra. Je tu jasně pulzující kontrast s Nolanem, který stavěl hrdinu, jehož činy měly vždy dvojí efekt, byly měřitelné v očích obyvatelů města a ve vlastní morálce, činy ostatních byly vnímatelné polárně odlišně, podle toho z jaké zúčastněné strany jste. Vždy ale šlo o symbolický souboj poměrně dost černobílých půlek, který ve finále prakticky řešily komiksové tropy: kopy a pěsti. A to i v dospělejší vizi obležení Baneovým post-komunismem, které muselo rovněž padnout pěstní taškařicí a synchronizovanou akcí. "Rise", slýchával ve třech filmech Baleův Batman. Reevesův svět má z nich nejblíž k Batman Begins (2005), je plný komiksově známých zločineckých loutkařů, co tahají za nitky úřadů, institucí a obecné nadvlády. V tomhle duelu moci pluje Pattinsonův temný rytíř jako rozervaný hrdina postrádající machistické znaky svých předchůdců: proti zlu bojuje fyzicky, masku před světem nesundává kvůli jizvám a modřinám, co se s přibývající stopáží množí, kulky odráží díky obleku, pod jehož neexistujícím vyrýsovaným pekáčem schovává nejistého, trochu pasivního hrdinu, co vyměnil high-tech jeskyni za upírské sídlo polovymřelého rodu filantropů a aspirujících starostů města. Svou emoční trpnost prolomí pouze jednou a to kvůli traumatu, co vyvane staré strachy z útrob netopýřích jeskyní.

A s ním to může i trochu upadat – i když má Reeves na pomyslné divácké "wololo" bezmála tři hodiny, velkou část utratí za kresbu světa, který je sice hnusný k pomilování, ale s přesílenou krimi zápletkou ztrácí fokus a brankový tah: když pak doběhne finále, kde úmysly a zájmy zúčastněných s lusknutím prstu (vyřknutí repliky) zničehonic mění barvy, nevládne Batman potřebnou emoční silou. Napětí je přes jeho exponovanou zranitelnost mizivé, jeho život a smrt totiž není na pořadu dne: chvíli to je dopadení Hádankáře, chvíli otcův odkaz, poté politika a zapletení Seliny Kyle s vlastní dějovou linkou.. A i když je to vše logicky provázané, je toho zkrátka hodně a v konci to z rukávu někde vytratí to hlavní eso: totiž Batmana samotného. Svou vinu na tom nese také úvodních šedesát minut, které vysoce převyšují vše, co mainstream v posledních letech na gigaplátnech multiplexů nabízel – po nich je těžké navázat něčím, co má držet pozornost, zaťaté pěsti a empatické napojení další dvě hodiny. Reevesovi se to do jisté míry daří, jen tu stejně zbude mírná hořkost, maličká: mělo to potenciál být něčím opravdu výjimečným. Potenciál povstat.☞ PINBACKER