Premiéry, 30. září 2015 14:15 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Matt Damon je první vesmírný kolonizátor. In your face, Neil ArmstrongRecenze filmu Marťan (2015, 141', US)

RECENZE (AH) — Nedostatek kvalitního psaní je a byl ve světovém (a především v domácím) filmu vždy základním kamenem úrazu. Kardinalita tohoto problému narůstá především posleních pár let a tuzemští tvůrci důsledkem toho netočí většinou vůbec nic, protože jednoduše nedostanou peníze – západní studia na druhou stranu nedostatkem financí příliš netrpí a jednoduše servírují jeden brak za druhým. Typickým příkladem tohoto modelu je prozatimní zklamání století, epický spektákl Prometheus, který s obřím budgetem a gargantuózní produkcí namlsal i toho nejzarytějšího anti–Scotta. To by ale bohužel scénář nesměl napsat/přepsat Damon Lindelof – Marťan razí naštěstí opačný trend, a to především zásluhou Drewa Goddarda. Není to film s přehnaně vštípeným autorským otiskem, čehož se Ridley u svého vetřelčího prequelu tak vehementně snažil dosáhnout, nýbrž pečlivě a velmi chytře oživená adaptace, která si neklade nesplnitelné ambice (důvod Prometheova harakiri), ale jednoduše staví na základních filmařských pilířích – na inteligentní naraci ve vysoce zábavné formě, která má potenciál oslovit vesmírné geeky, technologické nadšence, klučiny s TIE fightery z lega nad postelí i jejich babičky.

Nedostatek ambicí je výhodou a zároveň kryptonitem snímku – dvě a čtvrt hodiny jsou totiž na rodinné drama z Marsu, kde se toho zas tak moc nestane, až příliš. Skoro si i přejete, aby na osamoceného astronauta vyskočil někde z písečné duny facehugger a aby on poté nevyhnutelnou nákazu nechtěně rozšířil mezi vracející se posádku, která ho tam nevědomky nechala zemřít. Nebo ještě lépe, aby to Matt vyřešil stejně jako většinu problémů, na které narazí, tedy ve stylu Mythbusters: založil by vetřelčí farmu a s překvapením zjistil, že jde vlastně o silně poddajný druh, místo brambor by do fekálního hnojiva zasadil černé goo a pasoval by se tak na prvního vesmírného inženýra. Alien: Engineers in your face, Ridley! Takovou franšízovou elipsu by asi málokdo čekal; bohužel na ni nedojde, mimo řešení širokého spektra komplikací a problémů "muž versus Mars" se divák dočká tří, čtyř zvratů, což je prostě málo. Na druhou stranu, když už to vypadá, že je vesmírný pirát a nekonečný optimista ve zdánlivém bezpečí, přepne Ridley do zabijáckého módu a předvede vesmír s cizí planetou jako nekompromisní a smrtelně nebezpečné prostředí. V těchto instancích zpravidla padá čelist až do spodní řady sedaček a ve zvukovém bordelu výbuchů jsou slyšet okamžité myšlenky všech – jak se z tohohle proboha dostane.

Na první pohled tvůrce opisuje sám sebe – celý úvod s až příliš rychlým příchodem superbouře jakoby z oka vypadl jeho neúspěšnému minulému počinu, včetně všemožných rekvizit, od bugin, vozítek, po skafandry. U produkčního designu a podobnosti snímání naštěstí veškerá podobnost končí. Místo dějové přeplácanosti a totální nesmyslnosti Promethea začne Ridleyho génius pracovat s umírněnějším materiálem, který pro sebe krade především Damon (v překvapivě odlišné herecké poloze než v té jeho obvykle jedné, aka "chladný drsňák s neměnným obličejem") s partou vědců v různých částech Spojených Států, kteří se snaží vojínu Ryanovi místo party vojáků poslat alespoň cenné rady, jak ze šlamastiky ven.

Knížní látku tvůrce interpretuje jako souboj vzdělaného botanika/strojního experta s nehostinným prostředím cizího světa a především se sebou samým. Z obou konfliktů vychází Damon vítězně skrze svůj zdravý rozum a nekonečnou dávku přesně padnoucího humoru, který s patřičným cynismem přednáší do palubních deníků formou přímého pohledu do objektivu kamery. Samozřejmě si uvědomuje bezmocnost a riziko své situace, chybovat je koneckonců lidskou přirozeností a když se začně lámat chleba, tak se začně lámat kolosálně. Damonova slepá statečnost, vynalézavost a ohraná písnička o štěstí, které přeje připraveným, jsou společnými znaky všech kolonizátorů dob budoucích i minulých – právě díky těmto dějepisným faktům a produkční vypiplanosti každého hyperrealistického detailu působí příběh tak, že za těch třicet let můžete u televize sedět vy a sledovat přímý přenos záchrany astronauta z planety osmdesát milionů kilometrů daleko. A vidět u toho komerční trailer na Promethea 7 s podtitulem "Vetřelci vs Spider–man".

Snímek je zdravým mixem všech klasických her o přežití – dají se v něm číst celé kapitoly Robinsona Crusoe, perfektního All is Lost s Robertem Redfordem a především bezmoc Apolla 13. To ve chvíli, když se světové mozky Země spojí a radí přeživšímu, co z čeho vyrobit a jak si udělat život na rudé planetě příjemnější (a především, jak nezhebnout). Režie je zde obecně dost akademická, skoro Howardovsko–Zemeckisovská, ale narozdíl od amerických kolegů se Ridley nezaměřuje na postavy, které jsou reprezentovány ryze hereckým přednesem bez papírové hloubky, ale spíš na děj a servis horších a těžších překážek. Emoce je znázorněna snad jen jednou, a to když Damon dostane první smsku z Houstonu – na psychologii se tu nehraje a jediný náznak konfliktní chemie je diskuse posádky vesmírné lodi na téma "vrátit se na Mars pro Damona, ztratit další dva roky života a možná chcípnout/doletět domů a válet se v NASA na gauči", která určitě připomene i už osm let starý Sunshine. Stejně jako v něm i zde postavy doopravdy přemýšlí jako lidé, jsou jen příliš odměřené a až přehnaně optimistické (psychické zdraví člověka, který stráví sám rok a půl života v malém pokojíku oddělen od jisté smrti igelitem z lepící pásky není nic než obdivuhodné), výčitky Jessicy Chastain jakožto kapitána, který nechal svého muže na cizí planetě zemřít samotného, jsou až příliš patetické a závěr ve vzduchoprázdnu proto nemá i přes napětí tu správnou.. hloubku? Osudovost? A to je zrovna moment, kde by se to hodilo. Asi právě proto snímek působí tak odlehčeně a mimo závěr postrádá napětí.

Film se nedá poměřovat s hardcore science fiction blockbustery, které nedávno prolétly naší distribucí – Gravitace je prostorová krasojízda na jeden nádech a Interstellar emoce ždíme jak mycí houba na nádobí ve sdílených studentských kolejích. Nic z toho Marťan není a ani být nechce – místo osudového patosu je nenáročnou, ale zábavnou podívanou, ve které se přistihnete držící Mattovi všechny svoje palce; je to dobrodružné sci–fi pro každého, řemeslo režijního veterána, který se hrdinským klišé vyhýbá obloukem, i když si jich pár neodpustí (despotičtí ředitelé kosmických molochů a srandovní tajné čínské vesmírné programy). Kdyby byl tohle mistrův poslední film, bylo by to loučení s grácií jako svině, doufejme ale, že se Ridley ke svému vetřelčímu universu postaví alespoň tak dobře, jako v Marťanovi. Uteče to jak slaná voda z rudé planety.☞ PINBACKER