V rámci žánru náctiletých, digitálních sci–fi spektáklů se stal Maze Runner dost možná nejzajímavějším zbožím – Wes Ball se u druhého dílu sice vyloženě neutrhl ze řetězu, přesto ale ukázal, že umí natočit překvapivě kvalitní zombie postapo, kterému je radost leckterý neduh odpustit.
RECENZE (AH) — Teenage sci–fi/fantasy filmové série to v těchto dnech nemají zrovna jednoduché. Hunger Games letos útočí na kina svou velkolepou harrypotterovsky druhou částí třetího dílu (doufejme že poslední), Divergence nudí na stále stejně nízké úrovni, rezignujíc na pouhopouhé sterilní vaření z vody a obdiv čím dál podivnějších účesů Shailene Woodley. Maze Runner extrémně neoslnil, i když si z této trojice zvolil cestu rozhodně nejnaturalističtější adaptace. Ovšem přiznejme si, nezávisle na názvu installmentu je to stále ta samá písnička – od hlavních témat, přes audiovizuál, výpravu a povětšinou břečkovitý průměr všeho ostatního (Hunger Games mají alespoň tu Katniss, respektive Jennifer Lawrence). Právě generický úvod do Labyrintní značky byl možná tím popudem, který Wese Balla nakopl – z pokračování je totiž cítit snaha o vzepření se nastavenému ratingu, vymanění se žánrovým (a především dějovým) mantinelům a o osobitější znásilnění celé vize. Revolta se dostavuje v menším měřítku, ale ve výsledku se určitě není za co stydět.
Místo rozpracovaných vztahů náctiletých párů (za všech povětrnostních podmínek bezchybně učesaných a sladších než jahodový lesk na rty) se tady jednoduše řeže, a to až na kost. Ball odpálí své Scorch Trials jako start rakety, rychle pobloudí ve snech a vrhne hlavní postavy do víru divoké akce, která si zakládá především na kinematice a na skutečnosti, že utéct před něčím (ne)živým je někdy sakra těžké. Tato snaha se vyplácí a Ball zaznamenává především zručnou prací s tempem, dynamickou kamerou a stavbou napětí hned několik bodů k dobru, a to i přes výpůjčky mnoha nápadů ze zajetých herních předloh a filmů. Úvod jak vystřižený z Bayova Ostrova je ale thrillerově temný, odehrávající se mezi sterilními zdmi neznámé základny s přesně maniakálním Aiadnem Gillenem. Krádeže jsou zde naštěstí využity funkčně a tvůrce díky nim účelně graduje momenty překvapení – prakticky celá začátková sekvence útěku ze ZLOSINského zařízení má perfektní tempo a je přerušena pouze na malý moment v noční písečné bouři, při které se postavy dostanou do zasypaného obchoďáku, který jako by z oka vypadl herní úrovni z Left 4 Dead. Příkladná práce s dávkováním akce. A zkuste dvakrát hádat, co tam skupinka dospívajících hrdinů ve tmavých koutech nalezne.
I když by druhému Labyrintu slušelo dvacet minut ubrat, seškrtat příběhové renoncy a kolapsy logiky, je nutné brát na zřetel (ovšem neomlouvat) svázanost tvůrčích rukou. Z přístupu ke snímku je cítit touha po hlubších, mnohem dospělejších tématech a divočejší akci – na oboje v rámci žánru jednoduše není prostor. Na druhou stranu se tu neřeší žádné milostné problémy, rodinné komplexy a vztahové trojúhelníky – Ball konfrontuje charaktery s nečekaně drsnými situacemi a sleduje, jak se zachovají (PG–13 je ždímána až do červené). To platí i po stránce formální, především u vedení herců, kde zaujme Dylan O'Brian – ten dokáže celý děj cesty z bodu A do B táhnout slušně a herecky roste s každou další sekvencí (jeho přirozeného vůdcovství je škoda v patetickém závěru).
Prakticky celá soupiska se s post–apokalyptickým settingem rve do poslední kapky krve a přibývající šrámy jsou na první pohled vidět, především ty duševní. V sekvenci průchodu opuštěným městem (tentokrát vzpomínka na Legendu a The Last of Us) začne divák skupince dokonce nefalšovaně fandit. Nesedí akorát neustálý problém motivace, obecně je vhodné nad Scorch Trials moc nepřemýšlet. Film ale dokáže obstát sám o sobě a určitě by lépe fungoval úplně mimo značku a bez mysteriózního úvodního dílu, který přinesl pouze zmatky a otázky, ke kterým ani nyní divák nedostane odpovědi. Těžko říci, zda se nastoleným nonsensem psychologií postav řídí i knižní předloha, scenáristické díry jsou ale chybou adaptace. Ta je přesto nečekaně fajn žánrovkou, která se bohužel místo ustálení děje a rozvedení universa postará o přesný opak.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Pokud byl první díl zbytečným, ale přesto nadějným mysteriózním sci–fi a dvojka povedeným akčním zombie survival thrillerem, tak se závěrečného dílu nemůžeme dočkat. Scorch Trials totiž pasuje Maze značku (snad i díky nižšímu očekávání) na pozici prozatimního výherce pomyslného žánrové souboje hladových her na teenage hrdiny.
napsal Adam H.
