Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Další pokus o herní adaptaci kultovního holohlavého zabijáka je letošním americko-německým debutem Alexandra Bacha, který měl možnost napravit neduhy předchozího snímku z roku 2007 a zničit diktát předem neúspěšné drtivé většiny filmů podle počítačových her. Nepovedlo se.

U Agenta 47 je po osmi letech stále všechno špatněrecenze napsal

Adam Hencze

dne 26/8/2015

Snímek dává sbohem první třídě prakticky na celé čáře, má šanci zaujmout maximálně technickým zpracováním, které je na hollywood jaksi standardní. Bach režíruje scénář Woodse a Finche, tedy béčkové pisálky západu, a podle toho to taky vypadá – nejen, že rezignuje na "pouhé" zobrazení stylizovaných scén, které střídají vzor dialog/akce, úplně i kašle na herce a postavy, ignoruje stokrát zrecyklovaný scénář a celé to završuje CGI přestřelkami, které generoval Windows 95. Akce, na které má Hitman stát, je nepřehledně sestříhaná taškařice bez jakékoliv inovace a přidané hodnoty, dialogům se zase bude divák s inteligenčním kvocientem nad šedesát od srdce smát. Akční přestylizovanost a relativní brutalita s ikonickými předměty herní předlohy dokáže občas probudit z jinak nekonečně nudné elipsy – použití škrtíci struny nebo sekvence scén jako menší herní mise, celek ovšem přebíjí tupost a přílišná snaha zavděčit se skalním fanouškům.
Reiner Bajo © 2014 Twentieth Century Fox

Pomineme–li všechny tyto výstřelky, dostaneme příběh o hledání člověka, co stvořil program agentů zabijáků, těch, kteří stvořili kultovní počítačové orgie, které mají Foxové potřebu opět zfilmovat a zprznit ještě více, než předchozí, osm let starý snímek. Onoho člověka/stvořitele hledá jeho dcera (tato informace je, stejně jako většina dalších, podána dialogem křičící kýč do všech světových stran), Hannah Ware/Katia, kterou tatík napumpoval silnější schopností přežití. Katia je přirozeně plachá žena, která má díky své biologické úpravě jakési vidiny nastávajících nebezpečných situací. Tento člověk se zhruba v půlce snímku změní v chladnokrevnou střílející zbraň, kterou komiksově vycvičí křečovitý Rupert Friend, tedy nový Agent 47 (i přes rozkaz ji zabít). Nefungující dvojku doplňuje záporák Zachary Quinto, který měl ale raději dále blahoželat dlouhý život a prosperitu – jeho John Smith je prostě k smíchu. Rupert vypadá coby hlavní vrahoun věrohodně a celkem mu i sedí poloha, ve které nemusí moc mluvit, jakmile na to ale dojde, jde vše do kytek a divák si přeje přetrpět následujících pět minut k další akční sekvenci. Tato šablona se periodicky opakuje.
Reiner Bajo © 2014 Twentieth Century Fox

Lze brát v potaz fakt, že materiál je diktován počítačovou hrou, která zdaleka nemá takové vyprávěcí bohatství a na kterou by měli tvůrci navazovat především, ale už jen to, že hlavní zlounská organizace se jmenuje Syndikát (tedy stejně jako skupina stokrát skloňovaná v Mission: Impossible franšíze) a stvořila program agentů, z nichž někteří nemuseli úplně poslouchat (konkrétně hlavní postava Bournea, tedy, promiňte, Agenta 47). Tento výčet bohužel pokračuje a tvůrci se nestydí vykrádat jeden ikonický installment za druhým, někdy si vypůjčují celé mizanscény (například průchod detektorem kovů z Matrixu) a svou kolosální kravinu završují grandiózním finále, které si vypůjčuje pro změnu z Cruiseova Oblivionu. Produkci lze poděkovat alespoň za to, že nepustilo tohle zlo nad stopážových devadesát šest minut, i když se film rozpadá už za necelou polovinou.
Další přešlap v žánru herních adaptací, který svou zbytečností a nehoráznou drzostí vyčnívá nad ostatní. Na řemeslně zvládnutou nudu bez nápadu se doporučuji vykašlat a místo toho ze skříně oprášit cédéčka prvních dvou pařeb, proklikat "next next finish" instalací a zavzpomínat na staré časy se škrtící strunou, převleky a parádní dávkou PG–18 akce.