Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
V temných dobách rebootů, restartů, spin-offů a nenasytné dojby filmových značek je tu do roztrhání těla bojující Lana Wachovski, půlka legendárního tvůrčího dua stojící za trilogií kinematografického sangrealu pod názvem Matrix. Režisérka se silnou autorskou vizí nedbá na krutovlády monstrózních studií a snaží se po dvou dekádách doručit tvar, který je jedním velkým zdviženým prostředníčkem popkulturnímu konzumu, kudy jede značná část současné filmové produkce. Oplatí se vyhrnout rukávy, spolknout červenou a vydat se zas jednou do králičí nory?

Lžíce tu nenírecenze napsal

Adam Hencze

dne 21/12/2021

Vzkříšení postav kultovní série Matrix je vlastně skoro kontrapunktem k cestě, kterou se vydal letošní Spider-man (ten bez domova). Jon Watts se s ním v nejpřímějším halabala stylu zavděčil drtivé většině komiksových fandů, stihl u toho napojit i sváteční návštěvníky kin a nakrmit studio spolu s věřiteli jedním z nejsilnějších kasovních otvíráků všech dob, což se v čase nejistot a pandemií cení zlatem. Wachovski ke stolu s oživenou ságou nultých let přistupuje jinak: dropuje ségru, šíleně sexy underground/hackerskou stylizaci přelomu milénia transformuje do barevného bisexuálního San Francisca, kde si v živém, hravém, nesporně originálním a high-concept pokračování dělá srandu ze všeho a všech kolem sebe. Ovšem "chytrou" srandu.

Ošemetnost hodnocení čtyřky je schovaná v tom, že tenhle díl stojí a existuje ve vesmíru původní trilogie, k jejíž kvalitám se přiblížit jest úkolem takřka nemožným. Lana tuhle neřešitelnou rovnici částečně vyřešila tak, že necelé tři hodiny vylévá tunu nové expozice, která sice šroubuje nový narativ přes funkční pomrkávání a super nápady, ale nic moc se v ní aktivně nestane: hlavní hrdinové jsou pasivní figurky, okolnosti jejich akcí a reakcí jsou pod vlivem hned několika loutkářů. Ti je vláčí novými verzemi staronových světů, od Matrixu 2.0 po nově vystavěné město přeživších, resp. ze systému odpojivších se lidí. Skoro neustále se mluví a vysvětluje, dialogové klasiky mluvících hlav střídá Neil Patrick Harris a bullet-time, co vypadá jako z nedělního Hallmarku, Neovi aka divákovi je neustále představován další nový zákon zdejší architektky Lany, prezentuje se nápad nad nápadem a napojení na perfektně enkapsulované Revolutions se samo triumfuje lepším a lepším výkladem.

Nelze tomu upřít chytrost, originalitu a odvahu ve způsobu, jakým dává Lana fuckoff Warnerům a konzumu obecně, i přes to, že sama tuhle kapitolu znovu otevřela a natěšenému divákovi servíruje romantickou komedii převlečenou za sci-fi blockbuster. Tam se nabízí otázka, která s bobtnajícími budgety a narůstajícími produkcemi posledních let často vyvstává na mysl: proč? Chápání splňuje fakt, že původní Matrix je snoubením jedné z nejvíce originálních zápletek, forem a provedení vůbec, a navázání ve stylu “rebootu” systému, do jehož smyčky navážu původní hrdinské duo, tak funguje naprosto unikátně jako filmové pokračování, co překračuje hranice jednotlivých “dílů”, ale co má metafyzicky a intertextuálně mnohem hlubší funkci. Zjednodušeně: není to Toy Story 4.

To v sobě samo o sobě skýtá nášlapnou minu, co vyhodí do povětří půdu zklamání: totiž že nelze očekávat ducha původních snímků, který absentuje jak tonálně, tak formalisticky. Pryč je zelený filtr původní verze simulace, její aktualizace má moderní parametry a nový tvar – v pořádku. Pryč jsou ale i revoluční kamerové triky a souboje z pera geniálního Woo-pinga (ty teď vypadají jako z nepřehledně nepovedeného klonu Jasona Bourna), pryč je dechberoucí a smysluplná akce, co posouvá hranice možného, pryč jsou filosofické šrouby diváckých mozků, pryč jsou úvahy nad volbou, existencí, účelem. Co v Ressurections vyčnívá jsou naopak barvy, tlačená hravost a dořešená sebeurčení, což jde ruku v ruce s Wachovskými: ty si devadesátkovým Matrixem řešily přes všechna ostatní témata hlavně krizi identity, ať už pohlavní/sexuální, tak té existenciální. Dle trailerů a vizuálu asi můžete hádat, která z nich převažuje teď.

Opodstatnění existence tohoto apendixu je tak jako dokazování matematické věty, mnohem víc než u drtivé většiny kříšení dávných filmových značek – a o to s větší citlivostí, že se jedná o něco takto “příliš” dokonalého, jako je triptych dvacet let starých filmů. Romantická linka doveze tunu nostalgie, ještě zesílenou o střihy starých záběrů, které jsou vyloženě divácká podpásovka (zvlášť v IMAXu, kde by projekce původní trilogie prodala milion sedících zadků). Zároveň tu na ničem moc nezáleží, není tu žádný velký cíl, přes který musí protagonista projít peripetiemi, vše za něj vyřeší nové postavy, okolnosti či stroje. Je třeba se proto úplně odpojit od legendárního původu a nechat se nakrmit něčím z jiného světa, jiné verze, zatím neadoptované aktualizace. Před expedicí do kin je tak záhodno osvobodit svou mysl, jak říkával legendární fanatik, po kterém je v novince zející černá díra, stejně jako po bezstarostnosti světa se zeleným filtrem, kde se šlo na pěsti s agenty a ze kterého byl jediný útěk skrz telefonní budku. A autor této recenze (a také fanatický fanda trilogie) nedokáže vůbec říct, jestli je to tak dobře.
“lots to discuss in matrix resurrections but also i think there is a shot of keanu taking a shit or at least peeing sitting down”