Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Spojené státy a Sovětský svaz – v Ritchieho agresivně přestylizované novince nepřátelé a spojenci zároveň. Letní retro se zdravým špiónským nadhledem připomene nejvíce Hamiltonova Bonda, ovšem na steroidech. Guy si bohudík a bohužel nebere servítky a se svým nejnovějším filmem končí divácky tak nějak nerozhodně.

Ritchieho instantní špionážní jednohubka: nerozhodněrecenze napsal

Adam Hencze

dne 20/8/2015

Britové mají žánrové špionážní pecky jednoduše v krvi a letos jim pomáhá nastolený retro trend. Ze sedmdesátkově páchnoucího dortu MI: Rogue Nation a Kingsmanů si rozhodl ukrojit i Guy Ritchie – ten ovšem servíruje s nadlehčenou pěnou v poněkud světlejším ovzduší. Nepoužívá okrajového šeptání a skrytých pomrknutí, Vaughnova mezidobí nebo žánrového pastiše McQuarrieho (podotýkám výborného). Do šedesátek skáče šipku se zavřenýma očima, a, samozřejmě, no oxygen tanks.

Znalosti dobového seriálu z britských ostrovů není třeba – u Ritchieho ustupuje děj formě, která je v dobovém prostředí a čase klíčová. Tento ústupek se ukáže jako největší z problémů snímků, který jednoduše nemá na dvouhodinové stopáži co vyprávět, a to i přesto, že tuto nemoc předvádí v okulibě prďáckém stylu. Trio hlavních hrdinů svými schopnostmi a počátečním odkrýváním skrytých zájmů téměř připomíná komiksový origin – podrtrženo i závěrečným zbořeným klišé "máme pro vás jméno, jste fantastická trojka.. tedy, pardon, U.N.C.L.E.". To lze snímku ale částečně odpustit, neb ho ze svých úst vynáší Hugh Grant, který si i přes druhé housle film užívá ze všech nejvíc. Přestylizovaná akční bomba s různými přízvuky (jimž většinou vévodí cockney) s neuvěřitelně cool momenty, ruční kamerou a karikovanými postavami – to je Guy Ritchie. Strejda se minimálně z hlediska audiovizuálu dá k tvorbě režiséra přirovnat, u zbytku už se ale jedná o podstandard.
© 2015 Warner Bros. Entertainment Inc.

Armie Hammer je stále stejný Winklevoss, i když zde nemá naklonované dvojče – ruského špióna se syndromem Hulka hraje tedy standartně dobře; Henry Cavill je ve své kvazi–jisté poloze Sean Connery–Bond experta na dějiny umění silně rozpačitý. Duo špiónských hrdinů po půl hodině již nemá co nabídnout – na tomto místě naštěstí situaci zachraňuje Alicia Vikander, která je do děje našroubována o něco víc horkou jehlou, než zdrávo, je to ale jediná pochopitelná volba obsazení, na kterou se navíc kouká.. zkrátka moc pěkně. Talent svédské herečky bylo možné objevit v letošní Ex Machině, kterou ukradla sama pro sebe a kde se nám moc líbila.

Trio pluje odlehčenou Evropou minulého tisíciletí a divák je do její bezstarostné atmosféry ponořen – ačkoliv se nepracuje se zrovna superobřím budgetem (například na rozmazaném CGI se vyložně šetřilo), na produkci se utrácelo hodně a v každé scéně je to setsakramentsky vidět. Itálie je nasnímána vyloženě jako penzijní sen každého člověka planety a navíc obohacena padnoucím soundtrackem, který vykrádá skladatelská velejména, nicméně krade s mírou a nic nepřehání (motiv Gaby padne jako.. už dlouho nic). Měřítko důkladnosti a perfekcionistické provedení je jednoduše sexy, Cavill s Hammerem glosují jednu módní ikonu za druhou, Alicia nosí stále vyzívavější modely a celé se to stěhuje po lokacích starého kontinentu, jako jsou zdí oddělený Berlín nebo Itálie. Kouká se na to prostě mlaskavě a jako popkornová pochoutka na oddech to funguje dokonale, včetně chemie ústřední trojce, která vyrovnává výkonnostní nestálost a nepadající vtipy. Scénář si je mnohem jistější v černém humoru, který místy rodí zajímavé situace.
© 2015 Warner Bros. Entertainment Inc.

V eye–candy kulisách se čachruje s obohaceným uranem, italskými závodníky–multimilionáři a hrozbou světového konfliktu. Nic nepřesahuje svou škatuli tak, jako produkční design, na který si oko ovšem rychle zvykne, a i přes typicky zběsilé Ritchie tempo se začně nudit. Zdvojené průlety stejnými scénami z důvodu vysvětlení pohledu jiné z postav začnou otravovat (mají navíc diskutabilní filmovou funkci), rozmnoží se situace křičící o výbuch gradace nebo kultovní hlášku, ani jedno nepřichází, což je u akční komedie trochu škoda. Na druhou stranu se Ritchie chlubí chytrým žánrovým nadhledem a několika nečekanými zvraty, které sarkasticky glosují bondovská klišé nebo scénáristické konstrukty – jsou tu hlavně vidět nápady a žánr to obohacuje, je jich ale málo a posledních dvacet minut s předlouhým finále je za trest. Mělo se víc stříhat, hláškovat a nápadově hustit. Trend je opačný a závěr nemá šanci zachránit ani Grantův poťouchlý optimismus.
Je potřeba zachránit svět, zapomenout na předsudky východ/západ, vidět sexy slečinky, motokáry v Itálii, sluníčko. Letní jednohubka srpnové sezony, instantní jízda, rychlá, coca-colová zábava. Ochutnávka staré Evropy, jak filmové, tak té skutečné. Oddechovka, popkorn. Forma vyhrává nad obsahem. Zkrátka Ritchie.

Hodnocení zbytku redakce: