Premiéry, 9. listopad 2021 14:36Chlapi sú kokotiRecenze filmu Poslední noc v Soho (2021, 116', GB)

RECENZE (AH) — Nu, od Baby Drivera (2017) se toho ve Wrightově mysli příliš nezměnilo: pozlátko je ještě o fous nablýskanější, leskne se v sexy retru a duní s do detailu vypiplaným soundtrackem, ovšem postrádá účel. Podobně jako hned několik velikánů před ním se i Wright začíná zahlížet do sebe, do vlastní soupisky favoritů, do seznamu oblíbenců z dětství a filmového dospívání s přiznanou láskou k britskému béčku. Poslední noc v Soho je ve svém jádře Hitchcockovský thriller s prvky fyzického hororu, který se žánrově s přibývající stopáží mění jako chameleon všech myslitelných barev. Pomáhá tomu i ona stylizace do šedesátek a vězte, že pokud nejste zrovna explicitní fandové téhle dekády, tak vás každá další zmínka o "oh the sixties" začne víc a víc otravovat. Na druhou stranu lze cenit, že Wright neskládá poctu jen svému tuzemí a konkrétně Londýnu jakožto epicentru veškerého dění, ale dává si záležet i s expozicí jeho temných stránek, na jejichž ramenou staví krimi zápletku.

Ta se stane čím dál víc černobílou a ve finále i rudě krvavou po vzoru italského Giallo, jeden si určitě vybaví Carrie (1976) nebo Suspiriu (1977), jsou to ale odkazy tak vychtěné, že svou okázalostí spíše otravují: Wright u nich tleská a ržá na všechny strany, předvádí nekončící plejádu řemeslných nápadů, kterými je Soho nemilosrdně prošpikováno. Spíš než o narativ tu často jde o cvičení kamerového štábu, nad kterým stojí Edgar komandér, nařizující další a další barevnou přetmívačku nebo trik se zrcadlem, které zřejmě nakoupil v Erisedu. V hororovém ději pak dodává přebytek ukazatelů a diváckých nápověd tak, aby to došlo opravdu všem – pointu navíc ještě několikrát podtrhne a zvýrazní.

Uvnitř snímku existuje rozpor v tom smyslu, že jím nastolená témata nejsou nezajímavá a neaktuální, problém je, že Edgar je nadhodí a nechá je vyznít do prázdnoty vesmíru, pro který začal od Baby Drivera své snímky točit. Nemá k nim co říct, jejich přítomnost zahluší dalším filmovým odkazem nebo samoúčelnou ultrastylizací. Ta přitom vždycky fungovala v případě, kdy Wright uměl vlastní prisma na látku povznést buďto správně přiblblým humorem, nečekanou satirou nebo zkrátka vtípky, které cílily přímo do prsou svého tvůrce: díky tomu vyrostla se snímky typu Shaun of the Dead (2004), Hot Fuzz (2007) nebo Scott Pilgrim vs. the World (2010) fanouškovská subkultura wrightovských přisluhovačů, co tvůrci stále drží palce a věří, že Edgar ještě něco v tomhle smyslu natočí. To vážno mu totiž nejde.

Last Night in Soho otevírá problematiku duševního zdraví, rozepisuje polemiku na zabijačkový feminismus, který posléze otáčí ve vražednou mánii à la U Zlaté Rukavice (2019), kde se apel na prohnilé mužství příjemně transformuje v cosi víc zvířecího: pudovou pomstu. Co se týče řemesla, není co vytýkat: invencí se tu nešetří, kostýmy i kulisy jsou opojně dotažené, všecko to pěkně tančí na pečlivě vybranou hudbu a za alespoň nominace na řemeslné sošky se určitě netřeba divit. Thomasin McKenzie i femmefatálka Anna Taylor řádí jako dvě černé ruce, vedlejší postavy včetně antagonisty představují dvojrozměrné plošky, co nemají po splnění své funkce v příběhu co říct. Přesně v kontrapunktu k Edgarovi, který doslovností přímo hýří: veškerá vložená energie, snaživá zábava, duchové z nesedící počítačové grafiky a snažící se herci tu existují enkapsulovaně v přestřelených dvou hodinách, které zmizí a přestanou existovat po závěrečných titulkách jak na plátně, tak v divácké paměti.☞ PINBACKER