Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Wright je legenda utržená ze řetězu: na staromladá kolena si začal točit filmy určené ne pro diváka, nýbrž pro sebe, nezářným příkladem budiž jeho předposlední Baby Driver (2017) – řemeslná špička a nabubřelost bez substance složená z omáží Edgarovým filmovým oblíbencům. Jak dopadl stylizovaný reparát se žhavou hvězdou současného hereckého áčka: Anny Taylor-Joy?

Chlapi sú kokotirecenze napsal

Adam Hencze

dne 9/11/2021

Nu, od Baby Drivera (2017) se toho ve Wrightově mysli příliš nezměnilo: pozlátko je ještě o fous nablýskanější, leskne se v sexy retru a duní s do detailu vypiplaným soundtrackem, ovšem postrádá účel. Podobně jako hned několik velikánů před ním se i Wright začíná zahlížet do sebe, do vlastní soupisky favoritů, do seznamu oblíbenců z dětství a filmového dospívání s přiznanou láskou k britskému béčku. Poslední noc v Soho je ve svém jádře Hitchcockovský thriller s prvky fyzického hororu, který se žánrově s přibývající stopáží mění jako chameleon všech myslitelných barev. Pomáhá tomu i ona stylizace do šedesátek a vězte, že pokud nejste zrovna explicitní fandové téhle dekády, tak vás každá další zmínka o "oh the sixties" začne víc a víc otravovat. Na druhou stranu lze cenit, že Wright neskládá poctu jen svému tuzemí a konkrétně Londýnu jakožto epicentru veškerého dění, ale dává si záležet i s expozicí jeho temných stránek, na jejichž ramenou staví krimi zápletku.
Universal Pictures International (UPI)

Ta se stane čím dál víc černobílou a ve finále i rudě krvavou po vzoru italského Giallo, jeden si určitě vybaví Carrie (1976) nebo Suspiriu (1977), jsou to ale odkazy tak vychtěné, že svou okázalostí spíše otravují: Wright u nich tleská a ržá na všechny strany, předvádí nekončící plejádu řemeslných nápadů, kterými je Soho nemilosrdně prošpikováno. Spíš než o narativ tu často jde o cvičení kamerového štábu, nad kterým stojí Edgar komandér, nařizující další a další barevnou přetmívačku nebo trik se zrcadlem, které zřejmě nakoupil v Erisedu. V hororovém ději pak dodává přebytek ukazatelů a diváckých nápověd tak, aby to došlo opravdu všem – pointu navíc ještě několikrát podtrhne a zvýrazní.

Uvnitř snímku existuje rozpor v tom smyslu, že jím nastolená témata nejsou nezajímavá a neaktuální, problém je, že Edgar je nadhodí a nechá je vyznít do prázdnoty vesmíru, pro který začal od Baby Drivera své snímky točit. Nemá k nim co říct, jejich přítomnost zahluší dalším filmovým odkazem nebo samoúčelnou ultrastylizací. Ta přitom vždycky fungovala v případě, kdy Wright uměl vlastní prisma na látku povznést buďto správně přiblblým humorem, nečekanou satirou nebo zkrátka vtípky, které cílily přímo do prsou svého tvůrce: díky tomu vyrostla se snímky typu Shaun of the Dead (2004), Hot Fuzz (2007) nebo Scott Pilgrim vs. the World (2010) fanouškovská subkultura wrightovských přisluhovačů, co tvůrci stále drží palce a věří, že Edgar ještě něco v tomhle smyslu natočí. To vážno mu totiž nejde.
Universal Pictures International (UPI)

Last Night in Soho otevírá problematiku duševního zdraví, rozepisuje polemiku na zabijačkový feminismus, který posléze otáčí ve vražednou mánii à la U Zlaté Rukavice (2019), kde se apel na prohnilé mužství příjemně transformuje v cosi víc zvířecího: pudovou pomstu. Co se týče řemesla, není co vytýkat: invencí se tu nešetří, kostýmy i kulisy jsou opojně dotažené, všecko to pěkně tančí na pečlivě vybranou hudbu a za alespoň nominace na řemeslné sošky se určitě netřeba divit. Thomasin McKenzie i femmefatálka Anna Taylor řádí jako dvě černé ruce, vedlejší postavy včetně antagonisty představují dvojrozměrné plošky, co nemají po splnění své funkce v příběhu co říct. Přesně v kontrapunktu k Edgarovi, který doslovností přímo hýří: veškerá vložená energie, snaživá zábava, duchové z nesedící počítačové grafiky a snažící se herci tu existují enkapsulovaně v přestřelených dvou hodinách, které zmizí a přestanou existovat po závěrečných titulkách jak na plátně, tak v divácké paměti.
Další zářez do série řemeslně vypiplaných snímků, které si bude Wright promítat ve smyčce svého domácího kina a pro něž existuje jen on a to nejnenáročnější publikum, co bude počítat lokny Anny Taylor, kontrolovat synchronizaci pohybů v zrcadlech, počítat každou referenci na Hitchcocka a pokopávat nožkou do rytmu pulzujících šedesátek.

trailer 1