Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Megalomanský letní blockbuster s příslibem formální chytristiky – recept, na který fandové britského tvůrce Chrise Nolana slyší už nějaký ten rok. Letošní krize COVID-19 tuhle kinovou pompu málem zhatila, nakonec je ale vše v pořádku připraveno ke startu a cinefil si může v srpnové IMAX sedačce vychutnat olbřímí časoprostorovou prasbu, která má krom prvotřídní áčkové zábavy navíc potenciál na průkopnickou roli majáku naděje v současné celosvětové nejisté sezoně. Vysoká očekávání s mediální masáží o tom, kde a jak Tenet poběží, jsou předem známým a osahaným hřištěm – u Nolana ale snad poprvé v jeho kariéře není jasné, zda jeho nový moloch skóruje alespoň jeden gól.

Zítřek někdy umírárecenze napsal

Adam Hencze

dne 25/8/2020

Autor recenze se bude snažit zůstat objektivní, přestože se řadí spíše do skupiny Nolan–pozitivní a režisérovy formální úlety do jisté míry cení – a to včetně těch ryze arogantních a samoúčelných. Chris se ale tentokrát na stará kolena stává obětí sebe sama a především odvážně sebraného materiálu, nad kterým nemá kromě něj samotného dohled nikdo další. Pryč jsou časy scenaristických spoluprácí s bráchou Jonathanem u kultovní batmanovské trilogie, pryč je nekončící nejistota (do posledního okénka!) a děsivě dotažená propracovanost pocty filmovému umění z Dokonalého triku (2006) nebo Mementa (2000). Bičem už nemrská ani dohlížející (a platící) studio a totální autorská volnost se tak topí v absolutistickém vedením diváka bez poskytnutí odpovědí (často i otázek). Místo nich stojí vysoký a převážný Tenet na demonstraci poslední sebrané sbírky nápadů (ovšem originálních a nových) jedné singulární vypravěčské mysli, která touhle nekonečnou, gradující plejádou hubí to, čím by měl být Tenet především – totiž fungujícím dramatem. Nolan už zkrátka asi nikdy neuvidí svět jinak než v sedmdesáti milimetrech a v časové relativitě, ze které v kinosále čím dál tím víc bolí hlava – ta navíc jako bonus dostane sonickou nálož dosud neslyšeného dunění a střihového tempa, které nelze kategorizovat do stejného šuplíku jako procházkové rozjímání nad bytím s Terrencem Malickem. Tak se s tím asi smiřme.

Tenet obsahuje většinu kladných i záporných atributů Nolana desátých let tohoto století – a nejvíc faktu, že pozlátko a forma jsou víc než obsah. To se Chris pokoušel skrýt za romantiku válečné hrůzy v Dunkerku (2017) a za lásku, kterou dosazoval do fyzikálních vzorečků v Interstellaru (2014). A v zásadě mu to prošlo, i s patosem. Tomu se ve vážných sci-fi konceptech není snadné vyhnout – Tenet si ho vypůjčuje nemalou porci a nebojí se k němu přidat nechtěné ingredience z předchozích autorových děl, typicky z těch, kde byl cítit režijní chlad a důraz na ostentativní showcase filmových triků (typicky Počátek (2010)). Tenhle chlad se tu mísí s banální zápletkou, kde figuruje osobitě přízvučný Kenneth Branagh aka ruský oligarcha-zbraňový-milionář s hrozbou války budoucnosti. Forma tuhle premisu sice solidně a zručně zamotá, jádro ale zůstane – osud celého světa je tak příliš velké sousto na to, aby divák pociťoval napětí. Tak alespoň ty postavy? Cobb z Počátku měl alespoň ono potomstvo, za kterým se chtěl celou stopáž vrátit (a svého Alfreda), Washington (v Tenetu jako “Protagonista”) ale nemá zhola nic, snad kamaráda, o kterém se divák dozví halabala těsně před (jak jinak než dunivými) závěrečnými titulky. Jako Nolanovská verze Bonda je ale drsňák – boxerské údery mu nejsou cizí, stejně jako neznělé repliky. Dostane se mu i anti-Bond girl Elizabeth Debicki s nejotravnější dějovou linkou a kámoše do nepohody Pattinsona, který si pro sebe s přehledem krade nemálo prostoru.

Nolan s lidmi na plátně rezignuje na emoce, soustředí se na formální výstřelky, co posouvají děj kupředu (a dozadu), samotný středobod děje je ale "pouze" průměrnou míchanicí kýče typických akčních/špionských snímků, a bez onoho ústředního formálního nápadu s inverzní objektové entropie by se jednalo o krásně vypadající, majestátně vyprodukovaný a hlasitě ozvučený brak. Hlavní role ve filmu nenesou figury z masa a kostí, o jejichž úmyslech a barvách toho autor moc neřekne (někdy záměrně), ale právě onen ústřední časoprostorový paradox, z něhož se protáčí panenky a vaří divácké mozky. Nesnažte se to pochopit, snažte se to cítit, říká Nolan ústy výzkumnice Clémence Poésy: to je dost přesný popis celého jeho díla, látky bez těla, konzistence, obsahu, v epizodických akčních monstrscénách prokládaných dialogy o tom, co se bude dít v epizodce další (nebo co se právě stalo v té předešlé). Přemýšlet nad příčinou a následkem nemá smysl, Nolan to vyloženě zakazuje, káže pouze pozorování city a vjemy, diváka nijak nekonfrontuje, místo dialogu servíruje nekončící monolog o tom, co s obřím štábem dokázal a kolik lokací přitom navštívil.

A to není nutně kritika! Tenet funguje naprosto skvěle a bezchybně jako mistrovská ukázka toho, co je možné v tomto druhu umění uplácat, kam posunout hranici a “jak toho asi dosáhnout”, navíc s většinovým použitím praktických filmových efektů. Jako supermoderní IMAX zábavě, která unese divácké smysly a na konci je vyplivne (ať už s pachutí nebo bez) by se Tenetu měly dávat recenze na 10/10, protože po jeho zhlédnutí bude každý další snímek obsahující pěstní souboj, kopanec, automobilovou honičku nebo velkolepou bitevní scénu vypadat jako levná a pravděpodobně směšná verze toho, co exponuje Tenet. A kvůli tomu nesmyslnému měřítku, Nolanovu nepopiratelnému řemeslnému umu a produkční hodnotě, které se celý štáb přiblížil, stojí za to do toho IMAXu alespoň dvakrát vlézt (do jiného kina nechoďte, nemá to smysl) a tomu filmovému byznysu svými pár stovkami pomoct. Nebo ne, jak chcete. Jisté je ale jedno: je to audiovizuální mozkožroutí pecka, ze které bude jednomu občas špatně a trochu i dobře najednou – a až ten jeden za půl roku nechtěně vrazí do Tenetu na nějakém VOD nebo po zprávách v televizi, s jistotou a radostí to přepne zpátky na Afrokurvy.
Majestátní pecka bez valného obsahu, těžce srozumitelný showreel toho, co je možné s velkým formátem kamery a se spoustou peněz dokázat, určitě hodný obdivu, pitvání a dalšího formálního studia. Taky ale audiovizuálně dokonalý tvar do sebe zahleděné antihmoty, vzduchoprázdné a chladné, co se po východu z kina zhroutí sama do sebe a zmizí navždy.

(Ale stejně si jí dáte asi ještě jednou)