Premiéry, 30. leden 2020 14:02Richie: zázrak v parku CentennialRecenze filmu Richard Jewell (2019, 129', US)

RECENZE (AH) — Jako by chtěl Eastwood svou nepřítomnost v herecké soupisce vyvažovat tím, že do svého velice bezpečného a žádným zvláštnem vybočujícího procedurálního dokumentu naloží svou dlouholetou a nyní již dobře uleželou filipiku proti fungování veřejných, především státních institucí. Devadesátkovou Atlantu s právě probíhajícím svátkem sportu používá jako kulisu k rozehrání současných témat, co se dotýkájí obrazu povrchní metropolitní společnosti, co se vrací do maloměstských kolejí, chtíče po senzaci a skandálu, #metoo, post–pravdy a s ní souvisejících do široka rozkročených poloh morálky. Ty tu z jakéhosi temného bodu (prodejný FBI agent prodávající informace o případu za sex s novinářkou) naráží na světlou protiváhu (rozporuplně čestný Jewell a jeho skutek) – v ní Clint sahá až do vod buddy–dramatu, kde bojuje právník Rockwell společně s výtečným Hauserem aka drama–queen sekuriťákem za správnou věc, s postupným odkrýváním informací a flashbacků k oné neslavné explozi. Tato linka odsýpá a funguje, kdežto ta černota, co ji konfrontuje, působí jak z jiného (špatného) filmu.

O fous hůř na tom jsou bezradní příslušníci FBI s pochybnými metodami práce a Olivia Wilde aka novinářská karikatura Kathy Scruggs, co prochází nejpodivnějším vývojem a provádí nepochopitelné psí kusy. Divák naštěstí dostane především Jewellův mnohovrstvý charakter, který je bezednou zábavou, co spolehlivě zaručí pozornost po celé dvě hodiny stopáže. Eastwood si k jejímu zevrubnému průzkumu vypůjčuje své vlastní metody z Amerického snipera (2014) a především ze Sullyho, a to včetně těch formálních: Pravidelně se v syžetu vrací k hlavní dějové události – iniciačního kataklyzmatu hlavní postavy – a myšlenkové pochody hlavního představitele zkoumá na rámci běžných činností, jejichž povaha je uměle narušována vnějším světem. Totální převrácení života Richarda je senzací, co se brzo (a očekávatelně) transformuje do noční můry – nic nového pod sluncem, nebýt herecké přítomnosti Paula Hausera a jeho příběhové matky, Kathy Bates.

A je to právě onen střet životních obyčejů s řádící černou rukou aliance médií, vyšetřovatelů a širší veřejností, kde to jiskří zdaleka nejzajímavěji. Hauser dává Richardovi specifickou fyzickou schránku, se kterou hraje obratnou dvojí hru – jakoby vždycky vytuší moment, kdy už ho má divák prokouknutého, aby zavedl jinou polohu, zahrál na jinou strunku. Jeho herecký projev tak balancuje na ve filmech málokdy vídané hraně chtíče senzací, která se společně s touhou o střed pozornosti přetlačuje s opravdovou starostí o dobrou věc. Příkladně to ilustruje jeho dynamický vztah s Jonem Hammem, ve kterém figuruje respekt před autoritou a zároveň jasné čtení hry, při kterém ze sebe umí Richie udělat primitiva, boxovací pytel fixovaný na matku a dodržování vlastních, občas těžce pochopitelných pravidel. Jeho behaviorální otočky o stoosmdesát stupňů ale dokáží, že Richard je vše, jen ne jednoduchý. A kariéristická spodina je tu ve svém jádru k vidění v úplně jiných postavách.

Jakmile se ale začne Eastwood nořit do sociální satiry, potopí se do zbytečně návodné a doslovné žánrové mixáže, která může být přes tvůrcovo patriotizování zahrána a nasnímána sebelíp. Což je, proti řemeslu není výtek, což platí o Jewellovi jako celku, i přes jaksi banální sdělení bublající (těsně) pod povrchem. Hodní hloupí lidé, kterým zlí nechytří lidé ubližují. V konečném důsledku slušné drama bez větší šance na překvapení, s důkladným výzkumem morálky a skvělou hereckou soupiskou. Na konci poleví a finále vyzní do ztracena, chybí mu větší emociální satisfakce, což může určitý typ diváka naopak cenit. Taky je tu ale ten typ Eastwooda, který si ve scénáři dělá legraci z product placementu, mezitím co mu hlavní postavy pijí Coca–Colu.☞ PINBACKER