Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
„Je to možná nejhorší a nejnebezpečnější pracoviště na Zemi.” To zcela určitě! Deset kilometrů pod mořskou hladinou může být rovnou i dvacet tisíc mil. William Eubank, klipař, sci-fi srdcař a zástupce oné vedlejší koleje západní produkce jde s CinemArtem (a nepochopitelně sympatickým financováním od Foxů) do evropských kin s béčkovou žánrovkou, co kromě neznámé aqua-potvory láká na Kristen Stewart, Vincenta Cassela nebo TJ Millera. Co tedy ukrývá ona rozvrtaná, temná hlubina?

Vypusťte Krakenarecenze napsal

Adam Hencze

dne 9/1/2020

Vetřelce! Eubank našel se svou novinkou zajímavý termín k uvedení vítané brakové žánrovky do našich kin – v sezóně oscarovek se to v tuzemí sociálně angažovanými a tematicky přesilnými snímky jen hemží, jejich sledování může jednoho snadno vyčerpat. A do kina se spát nechodí. Proč si tedy v lednových dobách nedopřát vesmírnou podvodní jednohubku, navíc se snaživě budovaným univerzem, studeně dotaženým produkčním designem a CGI, co alespoň finančně rozhodně není na brakové úrovni?

Protože Eubank je kameraman na režisérské stoličce, což bývá nebezpečná kombinace (Pfister s Transcendencí (2014) může přednášet). Willova kariéra sestává z klipů pro americkou rockovou kapelu Angels & Airwaves, dva brakové snímky na zakázku a nyní celovečerák (naštěstí střídmě devadesátiminutový) s áčkovou herečkou, co bojuje proti neznámému tvoru a stráví nemalou část screentimu ve spodním prádle. Připomíná něco? Potenciál by byl, Pod vodou je ale pouhým slepencem již viděného, prožitého, a tedy průměrným, snesitelným utrpením, co plave po bahnitém dnu učebnicových neduhů začátečnické (nebo zkrátka odfláklé) filmařiny. A doslovný, předvídatelný děj se v thrilleroidně-hororovém žánru prostě nesmí, to nefunguje. Eubank se nesnaží budovat nejen postavy, ale ani napětí, do první půle skáče šipku a servíruje řemeslně solidní katastrofickou expozici, která se marně snaží o představovací tropy, týmovou definici a důvod, proč by měl divák zoufat, fandit, strachovat se. Všichni jsou víceméně bílé karikatury bojující proti černé neznámé, někdo má děti, někdo psa, někdo umře, TJ Miller je TJ Miller a ten sympaťák, co imploduje jako první, má mustáž.

Charaktery a jejich cíle tak nic neřídí, jde zkrátka o průchod koridorem smrti z bodu A do C přes B, při kterém samozřejmě nastanou problémy a narazí se na překážky – vodní filmový prostor se řídí stejnými pravidly jako vesmír s tím rozdílem, že ve vzduchoprázdnu není atmosferický tlak superobří, ale žádný. Prakticky všecky šarvátky s vetřelci ďasavci se tak odehrají v temnu a za zvířeného prachu oceánského dna, což je efektní, nikoliv efektivní způsob, jak akci zobrazit. Není tak čemu rozumnět a jak se orientovat, což byl možná hardcore záměr, kvůli kterému ovšem nefunguje pozorovatelova starost o plynutí děje. Dialogy se redukují na radiová spojení o tom, co kdy a kde vybuchne, jaké jádro se roztaví a co to na kameru vykukuje zpoza temného zákoutí. Posádka se vcelku svižně zredukuje, celé to vlastně příjemně odsype a antiklimatické (trochu á la Sunshine (2007)) finále se snaží o ekologickou agitku a předvede slabý obrys legendární Ripleyové – a tak je to vlastně se vším. Eubank se snaží uplácat podvodní lekavě akční béčko, vypůjčuje a krade si do něj nápady a konstrukty z prakticky všech sci-fi filmů a her posledních dvaceti let. Hltavou příšeru s tesáky prohlédne divák celkem brzo, prohlédnout to, kým tu režírující Eubank je, taky není vyloženě složité: Unterwasserman.
Béčko bez tónu, se slibným produkčnim designem a řemeslem, co funguje v katastrofickém pojetí, nikoliv v tom dramatickém, postavovém, lekavém, akčním… a jehož jedinou zbraní vlastně je, že neurazí.