Vetřelce! Eubank našel se svou novinkou zajímavý termín k uvedení vítané brakové žánrovky do našich kin – v sezóně oscarovek se to v tuzemí sociálně angažovanými a tematicky přesilnými snímky jen hemží, jejich sledování může jednoho snadno vyčerpat. A do kina se spát nechodí. Proč si tedy v lednových dobách nedopřát vesmírnou podvodní jednohubku, navíc se snaživě budovaným univerzem, studeně dotaženým produkčním designem a CGI, co alespoň finančně rozhodně není na brakové úrovni?
Protože Eubank je kameraman na režisérské stoličce, což bývá nebezpečná kombinace (Pfister s Transcendencí (2014) může přednášet). Willova kariéra sestává z klipů pro americkou rockovou kapelu Angels & Airwaves, dva brakové snímky na zakázku a nyní celovečerák (naštěstí střídmě devadesátiminutový) s áčkovou herečkou, co bojuje proti neznámému tvoru a stráví nemalou část screentimu ve spodním prádle. Připomíná něco? Potenciál by byl, Pod vodou je ale pouhým slepencem již viděného, prožitého, a tedy průměrným, snesitelným utrpením, co plave po bahnitém dnu učebnicových neduhů začátečnické (nebo zkrátka odfláklé) filmařiny. A doslovný, předvídatelný děj se v thrilleroidně-hororovém žánru prostě nesmí, to nefunguje. Eubank se nesnaží budovat nejen postavy, ale ani napětí, do první půle skáče šipku a servíruje řemeslně solidní katastrofickou expozici, která se marně snaží o představovací tropy, týmovou definici a důvod, proč by měl divák zoufat, fandit, strachovat se. Všichni jsou víceméně bílé karikatury bojující proti černé neznámé, někdo má děti, někdo psa, někdo umře, TJ Miller je TJ Miller a ten sympaťák, co imploduje jako první, má mustáž.
Charaktery a jejich cíle tak nic neřídí, jde zkrátka o průchod koridorem smrti z bodu A do C přes B, při kterém samozřejmě nastanou problémy a narazí se na překážky – vodní filmový prostor se řídí stejnými pravidly jako vesmír s tím rozdílem, že ve vzduchoprázdnu není atmosferický tlak superobří, ale žádný. Prakticky všecky šarvátky s
