Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Norton se režijně i herecky chopil filmové adaptace detektivky Jonathana Lethema, které dopřál bezmála dvě a půl hodiny stopáže, sestavu áčkových herců, tunu dobové nálady a atmosferickou hudbu z dílny Thoma Yorka. Jak se tahle nadějně vypadající retro-čmuchalská gangsterka podařila ukočírovat v otěžích známého herce, zde i autora snažícího se zaštítit onu bazální přesvědčivost, se kterou obvykle bojují filmoví studenti ve svých prvních etudách?

Sirota Nortonrecenze napsal

Adam Hencze

dne 18/11/2019

Norton si dal záležet, co se týče výběru zajetých kamarádů z branže, co mu před tou kamerou postojí a těch pár replik odříkají (Bruce Willis), stejně jako si najal dedikovaný tým leštičů bohaté flotily přehlídky padesátkového automobilismu, pro soundtrack sehnal onoho parádního hudebníka a na obrázky našel dvorního kameramana Mike Leigh (Dicka Pope). Hlavní část budgetu měl ale investovat především do odborného dohledu nad rozvojem scénáře, postav a děje. Dramaturgie, tempo a dialog s divákem je zde upozaděn pod tou všudypřítomnou karosérní nablýskaností, dále v zakouřených jazzových klubech, v ticích a výkřicích Tourettova syndromu hlavní postavy Lionela Essroga (kde se zkrátka nelze ubránit pocitu soškového kalkulu) a v neustálé snaze budovat atmosféru, která tu hraje roli maskéra základního nedostatku. Faktu, že tu autor zápasí se závalem nudy. Norton pracuje s postavami z předlohy bez vedoucího citu, staví mezi nimi pojítka v rutinním stylu, bez invence, zhruba po odjeté hodině se do toho navíc šíleně zamotá, a když pak sám jako herec přizná, jaká je to zašmodrchanost, tak se tak i cítí divák v kinosále.

Detektivové a gangsteři tak nemají příliš velkou šanci zajímat, vyniká antagonista – majetkový pohlavář Aleca Baldwina, který se tu v duchu solitéra snaží hrát s alespoň nějakou zajímavostí – jeho role je zároveň středobodem tématu zkorumpované vrchnosti poválečné Ameriky zasazeného v New Yorku. Onen tyranský uzurpátor-starosta je ve filmu neustále omílán a dokola zpytován i samotným Nortonem v novinářských rozhovorech o filmu. Velká část snímku tak působí jako naučená přednáška, pečlivě nastudovaná perioda historie města jablek s mužem, který si těch funkcí nakumuloval kapánek moc. Norton se jako tvůrce může snažit sebevíc, tuhle konfiguraci ale nemá šanci prodat – s přihlédnutím na stopáž, nezvládnutou střihovou skladbu, často nepochopitelnou mizanscénu prostor, co působí jako průměrný výstup z učebnice “jak točit dobrý film za málo peněz“. Když se po pozlátkách typu honička začne z příběhu stávat nepřehledný guláš, Norton zpomalí jazzovým coverem Yorkova ústředního songu a začne ho zajímat hudební kultura doby, kterou začne přirovnávat k nepořádku v hlavě hlavního hrdiny (a svým způsobem i autora). Divácké vnímání často vykolejí i forma, co přeužívá zelená plátna a pomáhá si laciným patvarem flashbacků, co mají zpodobňovat skrytého Lionelova génia, když si v hlavě přetáčí události z minulosti a hledá tak vodítka, co mu předtím unikla. Ta samá, nad kterými průměrný divák kýve hlavou už po úvodní desetiminutovce.

Hoffmanovství hlavní postavy bude rozdělovat lid na dva film-fandovské tábory, přičemž otravné to musí v poslední třetině připadat už opravdu všem. Norton se v Brooklynu jinak v rámci doby snaží o držení žánrových pravidel s femmefatálkami, pravdami v kloboucích, zakouřenými ulicemi a nejasnými motivy černobílých figurek – to se snaží snímat se stylizací do padesátkového noiru, který tu realizuje s přesností výkladu z poučky. Stylem, který vyvádí z prostoru vyprávění a je tak zbytečně rušivý. Nečekaná tasba s nápady jako užití POV oběti při nakládačkách či již zmiňované jazzové intermezzo přičtou kladné body, jinak ale opravdu neexistuje moc důvodů, proč tuhle přemotanou, zmatenou a šedě průměrnou detektivku vidět.
Norton za kamerou trpí o velký fous víc než před ní – jeho Brooklyn je manifestem gulášové rutiny, občas opepřené o nějaký ten nápad a často vonící fajn atmosférou. Je ovšem těžké ji nadsadit nad jiné krále tohoto žánru, kterých bylo v minulosti natočeno kvantum a jejichž i opakované shlédnutí bude kulturně bohatším zážitkem než tady tohle.