Premiéry, 8. listopad 2019 10:21Bitva papundekluRecenze filmu Bitva u Midway (2019, 138', CN/US)

RECENZE (AH) — Vstupní proměnnou je tady totiž popis celého tažení z Wikipedie – snímek je tak svou monstrózní velikostí a rozmáchnutým pohledem na celou kampaň, co startuje iniciačním útokem na Pearl Harbor, přejede přes Marshallovy ostrovy a skončí vítězstvím u slavného souostroví, příliš velkým soustem pro nějaké ucelené vypravování. Navíc s postavami, které sice obstarávají ony „hvězdy” z popisku, ale nad jejichž osudy neštěkne ani pes, natož divák. Bitva u Midway je tedy faktickým slepencem lineárně postavených historických událostí, jež obratněji vysvětlí učebnice nebo fanouškovské video na Youtube a které vyplivla aritmetická jednotka armády výpočetní techniky. Prakticky každý z filmařských atributů v přístupu k této konkrétní točbě, dramatu, výpravě, střihu je chladným výsledkem prvoplánového zadání. Připomíná to plakáty, co jsou nyní nově vidět všude po Praze – o premiéře symfonie, kterou složila umělá inteligence. Pravděpodobně ta samá, co vygenerovala zdejší scénář a pak ho ve virtuálním prostoru s reálnými herci vyrenderovala.

Otázkou je, zdali je na místě vyčítat přebujelou epičnost, všudypřítomný hrdinský patos a všemožné psí kusy smrtelných i nesmrtelných námořníků filmu, co to přiznale používá jako své základy. Ostatně, jde o snímek z díly Emmericha, takže nějaká ta destrukce a přehánění bude asi na místě – jenomže Roland se tu vlastně nemůže v tom svém manýristickém bušení pořádně vyřádit, protože vypráví kapitolu z historie a popisuje skutečné postavy, kde silně naráží. Fandové válečných vřav si ale beztak přijdou na své (především ti fanatičtí), a to i přes děsivě předigitalizovaný vizuál plný nepřehledných soubojů papírových letadel a rychle manévrujících loděk, rychlé skoky v ději s neustálou touhou obsáhnout vše a dialogy válečných patriotů v expoziční rutině. Ta má alespoň vzestupný charakter a na všudypřítomný bordel si tedy jeden ke konci, kdy přichází i nějaká ta gradace, zvykne, ovšem přetrpět onu hodinu a půl rychlého sledu několika bitek (včetně oné masakroidní tragédie v neblaze proslulém americkém přístavu) do doby, kdy to začne ve stylu kamikadze létat a padat hlava nehlava? Těžko tuhle torturu doporučit, i když se o vyloženou tragédii nejedná – pokud zkrátka není na ony dvě hodiny člověkočasu nic lepšího na práci, tak asi proč ne.

Ono by se to ale všecko dalo celkem pohodlně spolknout a s kotlem popkornu vypnout mozky a užít si prostou válečnou řež, a to i se vší recyklací a tunou klišé – jenomže jakékoliv sympatie se k jednorozměrným karikaturám hledají těžko. Harrelson alespoň občas prohodí vtípek, co umožní rychlé (ovšem krátké) zapomnění na „Žvejka“ Eda Skreina, který má na přetáhlé stopáži jednoznačný (a nechtěný) prime time. Výběr úhlu pohledu zkrátka bolí – režie přepíná mezi oběma stranami konfliktu, Skreinem a „holkama v domečku“, striktní rutina s nulovou invencí. Tady se na vymýšlení nějaké originality nejede, tu se myslí pro masy.

Co takhle celý den bitvy o Midway, nebo její část v reálném čase, snímaná à la Saulův syn (2015) z pohledu jednoho pilota či námořníka? (Nebo kapitána!) Bez kontextu, s reálnou technikou, s nějakým přístupovým klíčem – podobně, jako si hrál třeba Nolan s časem ve svém thrilleru Dunkerk (2017). Midway jede pravý opak, ve stejném stylu jako Bayův velkofilm s Benem Affleckem a Joshem Harnettem z roku 2001.☞ PINBACKER